Tom Van Flandern, Meta Research
Lidé pozorující sluneční zatmění se tradičně tlačí k samé ose
pásu zatmění, protože tam Měsíc zakryje Slunce na nejdelší dobu.
Avšak zatmění jsou daleko pozoruhodnější, když se na ně díváme
z blízkosti okraje pásu.
V roce 1925 prošel stín úplného zatmění přes město New York. Ernest Brown, odborník na pohyb Měsíce, plánoval pozorování zatmění z blízkosti středové čáry spolu s mnoha dalšími astronomy, kteří nechtěli přijít ani o sekundu úplného zatmění. Brown se navíc obrátil s výzvou k obyvatelům New Yorku aby vyšplhali na střechy svých budov a dali zprávu, zdali bylo zatmění úplné anebo ne, aby tak mohl zjistit přesnou polohu okraje pásu úplného zatmění. Mnoho z těch, kteří viděli zatmění z blízkosti okraje pásu, dokonce i takoví, kteří byli poněkud vně pásu úplného zatmění, byli tímto prožitkem úplně vzrušeni. Uplynulo ale dalšího půl století, než si astronomové uvědomili, že Brown obětoval nejlepší pohledy na zatmění svým dobrovolným občanským spolupracovníkům.
Už dvě století umí astronomové předpovídat polohu proužku, kudy zhruba jednou za rok prochází po Zemi stín Měsíce. Vždy cestují do tohoto pásku, odkud mohou pozorovat úplné zatmění. Až donedávna hvězdáři jednoduše předpokládali že to nejlepší místo je právě uprostřed pruhu. Zatmění tam totiž trvá nejdéle, vzácný pohled na nádhernou vnější atmosféru Slunce, která je vidět právě jen při zatmění, tam je rovněž nejdelší. A tak bez dalšího rozmýšlení astronomové docházeli k závěru, že všechny zajímavé jevy jsou vidět nejlépe z oné čáry jdoucí středem pásu.
Taková situace trvala až do šedesátých let, kdy astronom David Dunham popularizoval pozorování tečných zákrytů hvězd Měsícem - to jsou vlastně krátká zmizení hvězd, o které Měsíc jen zavadí okrajem. Tyto krátké zákryty a těsná blízkost k okraji pásu, v němž zákryt nastává, se ukázaly být výhodné pro pozorování i pro získání lepších dat. V březnu 1970 jsme spolu s Davidem a jeho ženou Joan Bixby testovali tuto myšlenku poprvé v případě zatmění Slunce.[1]
Abych uvedl alespoň jeden příklad, jak mylné bylo staré pojetí, vezměme si nejbarevnější část sluneční atmosféry: její nejvnitřnější část nad viditelným diskem Slunce, chromosféru. Na středové čáře pásu zatmění je chromosféra patrná jen na několik sekund mezi zmizením viditelného kotouče Slunce a okamžikem, kdy za Měsícem zmizí i sama chromosféra. Během těchto vzácných pár sekund se hvězdáři snažili získat spektra chromosféry, aby mohli zjistit její složení. Okamžik, který je k tomu k dispozici, je tak krátký, že o úspěšných výsledcích se mluví jako o zábleskovém spektru.
Jak hloupě by si oni astronomové připadali, kdyby si uvědomili, že mohli pozorovat z blízkosti okraje pruhu stínu. Tam klouže disk Měsíce po okraji disku Slunce mnohem déle a chromosféra zůstává patrná 90 sekund i víc. Díky syté červeni chromosféry jsou fotografie pořízení blízko okraje stínového pruhu barevnější než obrázky z osy pásu zatmění.
Nejen pohled na chromosféru je blízko okraje pásu prodloužený (viz graf). Je daleko pravděpodobnější, že zahlédnete tajemnou hru stínů[2], která bude trvat dvakrát až pětkrát déle než na ose pásu. Stav označovaný jako briliantový prsten[3] a Bailyho perly[4] trvají obvykle až desetkrát déle. Pozorovateli na ose pásu se navíc zjeví jen několik perel, které rychle pohasnou, kdežto pozorovatel na okraji pásu vidí množství korálků, které se objevují a zanikají; vypadá to, jakoby cestovaly kolem okraje Měsíce, jak oba disky kloužou jeden po druhém. Konečně, déle jsou vidět i protuberance, obří fontány z povrchu Slunce.
Něco za něco. Jak se pozorovatelé vzdalují od osy pásu zatmění,
trvá úplné zatmění kratší dobu (hladká křivka), ale jevy jako
Bailyho perly trvají déle (křivka se špicí). Trvání okrajových jevů
je nejdelší, když jsou pozorovatelé asi 95 % od osy pásu
směrem k jeho okraji. V tomto místě trvá úplné zatmění třetinu té
doby, jako na ose pásu.
(Nakreslil Jan Hollan, křivka trvání okrajových jevů je podle Toma
Van Flanderna.)
Pro většinu slunečních zatmění platí:
Tom van Flandern je astronomem v Meta Research ve Washingtonu, D.C. V letech 1978 až 1983 vedl oddělení nebeské mechaniky na Námořní observatoři Spojených států. Je autorem knihy Temná hmota, chybějící planety a nové komety z roku 1993. Vedl expedici, otevřenou pro veřejnost, na okraj pásu zatmění v lednu 1998 (Galapágy) a povede výpravu v srpnu 1999 na zatmění do Turecka.
This document was generated using the LaTeX2HTML translator Version 98.1p1 release (March 2nd, 1998)
Copyright Š 1993, 1994, 1995, 1996, 1997, Nikos Drakos, Computer Based Learning Unit, University of Leeds.
The command line arguments were:
latex2html -no_images -html_version
4.0,math,table -init_file /home/hollan/cslatex/.l2h_cz-init -split
0 odkud.ltx.
The translation was initiated by Jan Hollan on 1999-05-24