(Koncept hromadné recenze z ledna 2000, který jsem nedovedl do čistopisu a už k tomu asi nedojde, leda že by k němu někdo měl námitky. Přesto může snad být zájemcům užitečný.
Jan Hollan, únor 2001.)

Čtyři semináře na podzim roku 1999

věnované hospodaření s energií byly pro mne velmi poučné. Nadchly mě i zarmoutily zároveň.

Nadšení má prostý důvod -- v krátkém časovém intervalu se v České republice, mnohdy poprvé, představili ve vynikajících vystoupeních na třech setkáních s mezinárodní účastí nejlepší evropští odborníci. Zklamání je pak dáno tím, že měli velmi málo publika, že se s nimi téměř nikdo nebavil, a že české příspěvky byly byly až na výjimky ve srovnání se zahraničními velmi ubohé a hloupé. Zdá se, že čeští profesionálové žijí v docela jiném světě, podobném Evropě před dvaceti pěti lety, a že komunikace s nimi je nemožná.

Obsah

Rakousko--česká konference

Nejhvězdnější zahraniční přednášející měl určitě seminář věnovaný energeticky vědomé výstavbě a rekonstrukci budov, který se konal 14. a 15. října v Brně. Pořádala jej společně rakouská a česká strana. Tou ,,naší`` stranou byla především Česká energetická agentura, která o uspořádání požádala brněnský podnik Stavoprojekta.

Výsledkem byla katastrofa. V České energetické agentuře se této problematice věnuje jediná osoba, ing. arch. Irena Růžičková, která se po svém referátu o rozdělování peněz agenturou odebrala zpět do Prahy k důležitějším činnostem. Ani Agentura ani Stavoprojekta pořádání unikátního semináře v sále brněnského magistrátu na Kounicově ulici kloudně nezveřejnila (zmínka nebyla ani na www stránkách Agentury) natož aby jej propagovala, takže se ve městě, kde je stavební fakulta a fakulta architektury, studenti ani učitelé těchto oborů na semináři až na několik výjimek nevyskytli. Jak by mohli, měli přece výuku. Českými účastníky tak byli kromě hrstky představitelů spolupořádajících institucí (hlavně z Komory autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě) jen lidé, kteří se o semináři dozvěděli od Ekologického institutu Veronica nebo dokonce přímo z Rakouska (to se vskutku týkalo jediné dost dobře zastoupené městské části Židenice!). V závěru semináře tvořili většinu posluchačů rakouští přednášející a spolupracovníci Veroniky. Pořadatelství svěřené Stavoprojektě komentoval námi pozvaný architekt tak, že když něco pořádá ona, tak tam žádní brněnští architekti nepřijdou. Jeho samotného rakouské referáty zajímaly, ale poslouchat české výplně mezi nimi nevydržel. Nedivím se mu, rozdíl byl skutečně propastný.

Kdo slyšel oba referáty profesora Reinberga a vystoupení Martina Trebespurga, abych jmenoval jen dva nejpřednější rakouské architekty, kteří zde oba přednášeli, nelitoval. I ten, kdo zná knihu Architecture by Georg W. Reinberg [1], byl uchvácen presentací děl, o kterých už četl, a povšiml si dalšího vývoje v jeho nových projektech. Vynikající rekonstrukce velkých bytových domů ukazoval kromě architekta Trebespurga i představitel Energie Tirol Erwin Schwarzmüller, který (o čtrnáct dní dříve než ve Vídni) představil i svou publikaci o tepelných mostech a vzduchotěsnosti [2] (tu si skutečně zájemci mohli odnést).

Rakouští referující přijeli vlastně poprvé, s přáním domluvit a odstartovat u nás projekty, které by byly srovnatelné s nejlepší rakouskou praxí. Škoda, že se už tentokrát nesetkali s někým, kdo by byl schopen jejich pomoci opravdu využít.

Jejich námaha nicméně není úplně ztracena. K semináři byl připraven sborník [3], a pokud budou české překlady rakouských příspěvků elektronicky zveřejněny, budou se mít zájemci o tuto problematiku o co opírat. Za zveřejnění na Internetu se velmi přimlouvám, pořadatelé by tak alespoň trochu napravili svoji reputaci.

Další seminář

se konal v Brně až v prosinci. Uspořádala jej mladá Asociace pro obnovitelné energie. Sympatické bylo, že se na něm mluvilo mnohem víc o tom, jak energii nepotřebovat než o jejích zdrojích. Seminář byl hlavně přehlídkou potenciálu nejlepších lidí z fakulty architektury VUT v Brně. V tomto ohledu vyzněl dosti slibně -- ač se v části, kterou jsem absolvoval, věnoval spíše jen tomu, jak doopravdy plnit alespoň měkká doporučení našich norem, bylo jasné, že mnozí přednášející vědí, jak by asi mohly vypadat budovy opravdu kvalitní. Zajděte si do Energetického konzultačního a informačního střediska (EKIS) na Poříčí, budete možná mile překvapeni.

Seminář SEVEN

Hned následující den začalo pracovní setkání pořádané Střediskem pro efektivní využívání energie (SEVEn) v sále Hudební fakulty DAMU na Malé Straně v Praze. Ve své seminární části (exkurzí v dalších dnech jsem se už nezúčastnil) ale pracovní, tedy interaktivní nebylo. Šlo jen o vystoupení s minimem diskuse. Motivem k setkání byl projekt návrhu a výstavby nízkoenergetického bytového domu s náklady nepřevyšujícími náklady na stavbu bytového domu běžného, který SEVEn zadalo jako českou soutěž.

Úvodní vystoupení Franze Meistera z rakouského Spolkového úřadu pro životní prostředí jsem nestihl (týkalo se financování). Pak vystoupili dva architekti, kteří postavili v osmdesátých letech dvě pozoruhodné budovy: Mojmír Hudec hovořil o penzionu ve Svitavách a jeho spolupracovník architekt Stanislav Hrazdíra o vlastním rodinném domě. Obě vystoupení byla skromná a sympatická -- šlo v nich ale už o letité projekty, i když ve své době a v Česku opravdu výjimečné.

Svitavský penzion se vyznačuje rysem, který už v době stavby byl nevhodný: totiž použitím tepelných čerpadel. V jednom případě se čerpadla užívají pro ohřev přiváděného čerstvého vzduchu, pokud se dost neohřeje v jakémsi velkoobjemovém vzduchovém kolektoru, totiž atikou zasklenou z jižní strany. Je jasné, že téměř stejnou služby by poskytl protiproudý tepelný výměník. Nucené větrání, které bylo pro stavbu této kategorie vyžadováno, se postaralo o zajímavý paradox: komplex budov spotřeboval za rok až o třetinu méně energie na vytápění, než předpokládal projekt. Jak je to možné?

Odpověď naznačil sám autor projektu. Ve skutečnosti se mechanicky větrá s ,,předepsanými`` ohromnými průtoky vzduchu jen malou část dne, díky rozumnosti správce. Ten zařízení zapíná hlavně tehdy, když svítí slunce a zisk z atiky je velký. Díky snížení výměny vzduchu v mrazivých dnech na vhodnou míru (řekněme v denním úhrnu 5 až 8 krychlových metrů za hodinu na osobu) je navíc asi v objektu příjemná vlhkost, zatímco při ,,hygienickém`` větrání by staří lidé ze suchého vzduchu onemocněli.

Zvláště absurdní se dnes jeví ohřev vody tepelnými čerpadly, kdy se jimi ochlazuje vzduch v atice nad nejvyšší budovou. Tehdy projektantům připadalo takové řešení vhodnější než užití solárních kolektorů. Jak je to možné? Asi tak, že místo aby za strmé skleněné průčelí atiky namontovali levné velkoplošné černé absorbéry s trubkami protékanými kapalinou, uvažovali o montáži spousty drahých maloplošných hotových a zapoudřených kolektorů. Pochopitelně, takový komplikovaný ohřev, alespoň ze čtvrtiny zajišťovaný vlastně elektřinou pro pohon tepelných čerpadel, byl po celou dobu provozu dražší než ohřev s využitím nedaleké uhelné výtopny. Možnost montáže velkých absorbérů pod skla atiky (a navršení čtvrtmetrové izolační vrstvy na betonovou podlahu atiky, která přestane fungovat jako absorbér) naštěstí stále existuje...

Jak penzion ve Svitavách, tak klenutý dům rodiny Hrazdírů se od dnešních evropských pasivních domů liší nejen nedostatečnými tloušťkami izolací, ale především tím, že používaly obyčejných skel, mezi nimiž byl vzduch. V jejich době to jinak nešlo, ale že takovou možnost připouští i dnešní české stavební normy, to je nebetyčná ostuda. Jak jsem se dozvěděl od rakouských kolegů, to, že se dnes u nich všeobecně používají jen dvojskla s tepelnou propustností 1,1 W/(m2K), nebo raději trojitá souvrství s propustností 0,9 W/(m2K) a menší, je pouze díky stavebním normám, které výrazně horší zasklívání vyloučily.

Mezi referáty týkající se budov se opět zařadila představitelka České energetické agentury s informacemi o českém financování různých aktivit překračujících šedý průměr. Více než dvakrát přesáhla svůj časový limit, aby všem ukázala, že ani do budoucna nemohou opravdu čekat od Agentury téměř nic. Sympatická byla snaha o zpětnou vazbu, totiž pobídka, že Agentura by ráda věděla, jsou-li někomu užitečné její tištěné brožury. Ve vystoupení mě zaujal následující protimluv: Dozvěděli jsme se, že Agentura nemůže po nikom požadovat tak vysoký izolační standard, jako je obvyklé u běžných švédských novostaveb, takové stavební výdaje si u nás nemůže nikdo dovolit. Ke konci referátu pak doplnila informaci, že Agentura nemůže a nechce po nikom požadovat, aby si postavil tak malý dům, jako je běžné ve Švédsku. (sic!)

Další, už opět zahraniční referující byli z Finska a z Nizozemí, a byli velmi dobří. Finský přednášející hovořil o běžných nových domech, které splňují nízkoenergetický standard i v podmínkách třikrát tvrdších oproti našim -- totiž v oblastech, kde v zimě slunce téměř nezasvítí a kde je čtyřicet stupňů pod nulou.

Nizozemské podmínky jsou naopak jednodušší než naše: jsou tam zimy, v nichž teplota klesne pod nulu jen výjimečně, průměrné lednové teploty jsou pět stupňů nad nulou. Tradiční proto byla jen jednoduchá zasklení, a ani po válce se díky hojnosti domácího levného zemního plynu téměř nikdo o omezení plýtvání nestaral.

Dnes se tam ale snaží dohnat sousední Německo, nemluvě o Rakousku či Švédsku, pokud jde o výstavbu a úpravy starých domů na nízkoenergetický až pasivní standard. Henk Kaan [4] ve své přednášce skvěle ukázal, jaké jsou základní principy pro docílení takových budov a nabídl i asistenci pro realizování skutečně ukázkových projektů u nás -- Evropská unie totiž hodlá podporovat projekty s vysokými standardy nejen ve svých zemích, ale i v zemích kandidátských.

Seminář skončil částečnou (na plenární diskusi už nezbyl čas) prezentací českého týmu, který vytvořil projekt několika nízkoenergetických nízkonákladových bytových domů pro město Sušice. Soutěž na vytváření projektů zadalo právě SEVEn, jde přitom o prostředky UNDP dále přidělované prostřednictvím Centra pro otázky životního prostředí UK vedeného prof. Moldanem.

Prezentace byla otevřená a sympatická, vyplynuly z ní některé zásadní vady projektu.

Absurditou je snaha o výrazné teplotní zónování budovy s chladnými místnostmi na severní straně. Idea zónování byla nosná v dobách, kdy se nepoužívaly mohutné vrstvy s výhradně tepelně izolační funkcí. Obvyklý nízkoenergetický (a lepší) dům má tak důkladně izolující vnější plášť, že uvnitř žádné výrazné rozdíly teplot nemohou běžně existovat. Projekt ale rozděluje izolační vrstvu do dvou rovnoběžných severních zdí, takže by v bytech měla být nevytápěná oblast s teplotou jen mírně nad průměrem mezi teplotou venku a teplotou v obývaném interiéru. Pokud by vzduch v obou oblastech byl společný, v chladnější oblasti by se v zimě srážela vzdušná vlhkost. Hodily by se tehdy k individuálnímu skladování ovoce a brambor, ale na to by byly mnohokrát předimenzované. Energetický zisk z toho, že se mírně sníží tepelný tok z bytu nahoru nebo dolů, je dost malý a je levné docílit stejného účinku zvýšením tloušťky vodorovných izolací (a umístit veškerou tloušťku izolace až za vnější zeď bytu). Sklad pro ovoce a zeleninu je vhodnější mít pod zemí (funguje, i když není mráz), je ale pravda, že by bylo šikovné mít u každého bytu chladnou spíž.

Myšlenka chladné spíže je asi posledním rozumným pozůstatkem ideje zónování. Protože dnes ale málokdo skladuje mnoho potravin, stačilo by snad nahradit celou skutečně chladnou spíž chladničkou a mrazničkou, které by byly integrovány do vnější zdi (s výparníkem venku), a v zimě by první z nich bylo možné chladit (někdy i odmrazovat) pouhým větráním. Přístup by mohl být ze spíže, která by při mechanickém větrání sloužila v zimě pro vstup vzduchu do bytu, a byla by tak nejen o chlup chladnější, ale hlavně sušší. To se se sice už pohybujeme v oblasti dnes nadstandardní (asi mimo rámec minimalizace nákladů), ale ne nesmyslné -- vzpomeňte na letité příklady z RMI a Faktoru 4 [5].

Projekt dále navrhuje (v zimě chladné) lodžie s betonovými podlahami, které jsou pokračováními podlah bytů. Přes snahu projektantů ukázat, že takovýto tepelný most se dá zmenšit užitím nerezových tahových a tlakových elementů, se zahraniční účastníci chytali za hlavu. Tepelný most totiž zůstává nepřijatelně velký (nízkoenergetický dům nemá mít žádné tepelné mosty, natož pak zbytečné) a takové polovičaté řešení navíc není ani levné.

Při snaze dům zlevnit došlo k zajímavému zmrzačení (opět vyjádření jednoho zahraničního experta) původního projektu. Ten totiž počítal přece jen s nějakým aktivním solárním systémem, bohužel zastaralým -- se vzduchovými kolektory a podzemním štěrkovým zásobníkem. Po vyškrtnutí tohoto systému se dům stal něčím, co zcela jistě vzorové řešení není. Nejen že nemá mít žádné sluneční kolektory, on má mít navíc i malá jižní okna!

Proč malá okna? Vychází se z vysoké ceny otvíracích rámů a levnějších špatně izolujících dvojskel, ušetří se tak na investicích a ztráty špatnými okny nebudou tak velké. Ve skutečnosti ale okna budou až za lodžiemi, nemusí být tedy celá otevírací a rámy mohou být zcela levné -- souvrství typu superokna může téměř bezprostředně navazovat na izolační vrstvu.

Sluneční zisky, které u nízkoenergetických domů normálně kryjí alespoň polovinu potřeby energie, se v podobě dle projektu velmi potlačí. Ve skutečnosti je pro každou novostavbu domu této kategorie samozřejmostí nejen použití nejlepších cenově dostupných zasklení (u nás tedy dnes s propustností jen 0,7 W/(m2K), a to za nejlevnější světovou cenu dva tisíce korun za metr čtvereční, viz [6]), ale i velkoplošných teplovodních kolektorů se selektivními absorbéry, které se sestavují jako součást konstrukce domu až na místě (viz mnoho příkladů z Rakouska [7]). Tepelný zásobník stačí o velikosti jednoho krychlového metru na byt.

To jsou nejnápadnější závady, které jsem při letmém seznámení s projektem postřehl. Resumé je jasné -- procházet znovu cestou omylů, kterou prošla výstavba co nejlepších domů v německy mluvících zemích, je určitě zbytečné, drahé a kontraproduktivní. Jakýkoliv ukázkový projekt, zejména používá-li veřejné prostředky ze zahraničí, musí mít renomovaného zahraničního garanta. Je jistě potřebné, aby se čeští projektanti učili (je již daleko víc než pět minut po dvanácté), bez účasti učitele by ale jejich školní práce neměly být realizovány.

Při krátkých kuloárových debatách při závěrečném občerstvení mě velmi zaujal podiv nizozemského odborníka Henka Kaana, že se u nás mluví o domech stále v tom smyslu, že musí být co nejlevnější a počítají se nejrychlejší možné návratnosti. U nich se nestaví k domům úplně jinak než k zařízení bytů (jakou návratnost má vybavení kuchyně a kdo si kupuje to nejlevnější možné?) nebo k automobilům (kolik jste na svém novém osobním autě už vydělali díky tomu, že jste si je koupili místo starého?).

Seminář fóra Neznašov

Posledním seminářem, který jsem (tentokrát celý) sledoval, byla akce Ekologicko-energetického fóra Neznašov, seminář v Rakouském kulturním institutu v Praze. Na semináři předložili čeští odborníci přehled vhodných zdrojů energie a jejich využívání u nás. Pro mne byl objevný příspěvek Horsta Lamperta z Neznašova, týkající se pohonu motorů řepkovým olejem, pokud možno vlastní výroby. Skutečně je možné, aby sedlák pěstující řepku měl malý lis, který z ní za studena vylisuje olej, a tento olej rovnou používal ve svém autě či traktoru jako palivo. Pan Lampert ještě sám na olej nejezdí, ale jeho přítel za německými hranicemi už ano.

Na velmi hojně navštíveném semináři vzbudil určitě největší zájem příspěvek Armina Themeßla z Villachu. Ten sice o zdrojích mluvil také, a to o těch nejběžnějších, dostupných každému, ale zdůraznil hlavně nutnost, aby velmi výrazně klesla spotřeba energie.

Je fascinující, že v Rakousku (a v Korutanech zvláště) opravdu spotřeba energie v nově stavěných i opravovaných budovách velmi klesá. Nástup tohoto trendu v masovém měřítku se datuje od okamžiku, kdy byly zavedeny přídavné podpory bytové výstavby. Přídavné podpory jsou pro budovy, které jsou lepší, než požaduje norma, a jejich výše velmi roste s klesající spotřebou budovy. Další příspěvky stavitel dostane, když kryje zbývající (malou) spotřebu z nefosilních zdrojů, tedy sluncem a rostlinnými palivy. Většina budov se proto dnes staví lépe než dle norem (spotřebují tedy na topení méně než sto kilowatthodin na metr čtvereční a rok), a významná část je i pod dvakrát přísnějším standardem pro nízkoenergetické domy. Díky normě, která nepřipouští zasklení s tepelnou propustností přes dva watty na metr čtvereční a kelvin, se na trhu uplatňuje už jen kvalitní zasklení s propustností dvakrát nižší než norma připouští.

Obyvatelé takových domů jsou hrdí, že na provoz jejich domu stačí výhradně obnovitelné zdroje energie. V Korutanech to skutečně je možné -- i elektřina, kterou si málokdo vyrábí doma sám, je tam totiž všechna z vodních elektráren, a přebytky jdou do ostatních částí Rakouska. Výborně izolovaný dům s jižní střechou či fasádou tvořenou velkoplošným slunečním kolektorem je potřeba vytápět jen málo, a to ještě jen dva tři měsíce v roce. I užitkovou vodu ohřeje velký kolektor z převážné části.

Zbylý ohřev zajistí trocha dřeva -- u nejlepších rodinných domů nebo bytů stačí ročně dva plnometry kusového dříví, ale stále častěji to bývají štěpky a nověji pelety. Automatických peletových topení přibývá ohromným tempem, i u starších málo izolovaných budov se stávají samozřejmou náhradou olejových kotlů, které dosloužily. U kvalitně postavených budov se často místo o (malý) kotel někde ve sklepě jedná o kamna v interiéru, kde plamen za průhlednými dvířky současně ohřívá i užitkovou vodu a případný topný okruh. S dotací na pořízení je dnes už v Rakousku topení štěpkami či peletami nejlevnější, a protože je stejně automatické jako topení plynem (či olejem nebo drahou elektřinou), stává se pravidlem místo výjimkou.

V Korutanech se tak v roce 1998 už dostali na správnou stranu, pokud jde o zdroje energie pro veškeré dění v zemi (tj. včetně dopravy) -- z obnovitelných zdrojů je už krytá více než polovina. A ta větší, nefosilní část pak většinou znamená užívání různých forem dřeva, vodní elektrárny jsou až na druhém místě.

Nám to zní jako pohádka, ale je to tak. Sousední země, Horní a Dolní Rakousy, sice tak daleko ještě nejsou, ale rozdíl oproti nám je přesto propastný. Velkou zásluhu na tom mají organizace jako Arge EE [7], kterou přednášející reprezentoval. (Nedejte se mýlit názvem Erneuerbare Energie, dnes už se tato organizace věnuje více neplýtvání než novým zdrojům). Významná část rozdílu ale je zaviněna naším poválečným odklonem od normality do světa světlých zítřků. My v něm ještě myšlenkově vězíme, v Rakousku se s ním definitivně rozloučili začátkem osmdesátých let referendem o spuštění hotové jaderné elektrárny. Těsnou většinou řekl tehdy národ NE, a s tímto demokratickým rozhodnutím se pak ztotožnili všichni. Ne odevzdaně -- začali se sami starat o vývoj, kterému se tehdy ještě ani neříkalo trvale udržitelný. Je na čase, abychom se začali starat také.

Literatura

  • [1]
  • Architecture by Georg W. Reinberg. První kniha ze série Ecology and Architecture, ALINEA Publishing comp., Firenze 1998. ISBN 88-8125-249-X.

  • [2]
  • Warmebrücken + Luft- und Winddichte (Tepelné mosty + vzducho- a větrotěsnost). Energie Tirol, září 1999. ISBN 3-00-005020-5. Výborná podrobná příručka o tepelných mostech a vzduchotěsnosti budov autorů Erwina Schwarzmüllera a W. Fuhrmanna. Obsahuje i detailní obrázek správné izolace rámu ,,superokna``, tj. průhledného souvrství s měrnou tepelnou propustností jen 0,7 wattů na metr čtvereční a kelvin.

  • [3]
  • Sborník připravený před konferencí Rekonstrukce a energeticky úsporné stavby. Vypracovala Energieverwertungsagentur (E.V.A.) Wien (www.eva.wsr.ac.at) a Česká energetická agentura (www.ceacr.cz). Vedoucí projektu Dr. Alois Geißlhofer. Sborník dostali účastníci. Velmi doporučuji k dalšímu a širšímu, elektronickému zveřejnění ve formátu html.

  • [4]
  • Dr. Henk F. Kaan působí v Netherlands Energy Research Foundation ECN, www.ecn.nl

  • [5]
  • Rocky Mountain Institute, www.rmi.org ve státě Colorado založil Amory Lovins a jeho žena Hunter a budova institutu je klasickým příkladem energeticky moudrého stavění. Manželé Lovinsovi a Ernst Ulrich von Weizsäcker jsou autory slavné knihy Faktor 4, jejíž českou verzi lze zakoupit v Centru pro otázky životního prostředí UK.

  • [6]
  • Rivall glass, Pustiměř u Vyškova, www.rivallglass.cz ve své široké nabídce má i výrobu superoken, přesněji řečeno lepených souvrství plněných kryptonem a obsahujících fólii Heat Mirror, s tepelnou propustností U menší nebo rovnou 0,7 W/(m2K). Efektivní propustnost slunečního záření do místnosti (g) zůstává přitom zhruba 0,5.

  • [7]
  • Asi nejlepší přehled o stavu a trendech v solární technice dávají (v němčině i v angličtině) stránky Abeitsgemeinschaft für Erneuerbare Energie (Pracovní sdružení pro obnovitelné energie, www.aee.at).