Cuno Hoffmeister (1892 - 1968)

 

Mgr. Jindřich Šilhán

hvezdarn@sci.muni.cz

 

Životopis jednoho z nejvýznamnějších odborníků na proměnné hvězdy v historii astronomie s pokusem o hodnocení jeho díla. Autor čerpá z literatury i z několika svých pobytů na Hoffmeisterově hvězdárně v Sonnebergu. Pokračování z Persea č. 4/1997. The biography of Cuno Hoffmeister, one of the most distinguished specialists for variable stars in the history together with an attempt to estimate critically his contribution to various branches of astronomy. The author has exploited literature and he has also visited several times Sonneberg Observatory founded by Hoffmeister. Continued from Perseus Nr. 4/1997.

 

Předmluva

I když jsem se s tímto astronomem nikdy nesetkal, měl pro mne zvláštní význam. Jeho kniha "Meteorströme" byla prvním astronomickým textem psaným v neslovanské řeči, který jsem četl. Později, když jsem se stal pozorovatelem proměnných hvězd, jsem se dozvěděl, že nejvíce odborné práce vykonal právě v tomto oboru. S časovým odstupem jsem se dostal i na hvězdárnu, kterou založil, a tam jsem s úžasem zjistil, že s významem jeho vlastní vědecké práce, jakkoli byla ohromná (podle seznamu svého mladšího bratra Wilhelma v [8] napsal přes 1100 odborných článků a 7 knih), úspěšně soupeří to, co profesor Hoffmeister při ní vykonal pro astronomii jaksi mimochodem navíc. Skoro 40 let výrazným způsobem ovlivňoval astronomický život v Německu a jeho vliv přetrval jeho fyzickou existenci. Měl řadu žáků a následovníků, a ti se postarali o to, aby Hoffmeisterova observatoř žila a rozvíjela se i po odchodu svého zakladatele. Mnoho let byl šéfredaktorem Die Sterne, což byl po desetiletí vynikající německý astronomický časopis s podobným významem a osudem jako naše Říše hvězd. (Bohužel v roce 1996 zanikl.) Přednesl mnoho set přednášek o astronomii pro širokou veřejnost. V poválečné době, kdy se stále ještě stavělo na jeho hvězdárně v Sonnebergu, pomáhal budovat hvězdárnu na Tautenburgu.

Že Cuno Hoffmeister byl jedním z nejvýznamnějších světových astronomů tohoto století, to jsem si už dříve někde přečetl. Tehdy, asi před deseti lety při pracovním pobytu na hvězdárně v Sonnebergu, mi pozvolna docházelo k vědo-mí, co všechno takové hodnocení může zahrnovat, a začal jsem se o osobnost tohoto velikána zajímat blíže. Zjistil jsem, že ke své výjimečnosti dospěl přesto (nebo snad právě proto?), že jeho cesta k astronomii byla velmi obtížná. Když pak na dvě Hoffmeisterova výročí reagoval náš astronomický tisk vždy jen odstavcem v Astronomické kronice, navíc ne zcela přesným, uzrálo rozhodnutí napsat tento příspěvek. Jako podklad mi posloužilo zejména 1. číslo časopisu Die Sterne z roku 1992, téměř cele věnované Cuno Hoffmeisterovi a pamětní spis, který vydala ke 100. výročí astronomova narození sonnebergská hvězdárna (citace [2] a [9]).

Jak se stát astronomem proti vůli osudu

Cuno Hoffmeister se narodil 2. února 1892 v Sonnebergu, malém městě ve středním Německu na jižních svazích Duryňského lesa. Jeho rodina byla dobře situovaná, otec byl majitelem továrny na hračky. Zájem o astronomii se u něj probudil už v deseti letech. Jedním z prvních objektů, které mu otec ukázal, bylo zvířetníkové světlo (to dnes asi výrobci hraček neznají, většinou však ani astronomové). Svou cestu za vytouženým povoláním začal úspěšně vstupem na reálku v Sonnebergu, potom se však jeho otec zadlužil a Cuno musel svá studia přerušit. Od roku 1908 byl nejprve učněm a potom pracovníkem v továrně svého otce. Zároveň, ač zcela izolován, pořídil první odborná astronomická pozorování (šlo o meteorický roj Cygnid). Na jaře 1909 se setkal s mladým astronomem Franzem Harressem z university v Jeně (dnes téměř neznámým, protože v roce 1915 zemřel). Podle jeho rad začal se samostatným studiem astronomie a jejích pomocných věd, a také navázal kontakt se světem astronomů amatérů. V roce 1909 pokračoval v meteorech, udělal první ze svých asi 100 tisíc pozorování proměnných hvězd, publikoval první odbornou práci (týkala se polární záře) a jeho jméno se stalo známým na hvězdárnách ve Vídni a v Jeně. V pozorováních i ve studiu pokračoval i v dalších letech, a nepomohlo ani, když jej jeho otec v pokusu o protiopatření odeslal na patnáct měsíců za prací do Ameriky. Syn i v Baltimoru pozoroval meteory a proměnné hvězdy a krom toho odtud vedl rozsáhlou vědeckou korespondenci, čímž navázal další cenné styky.

Po vypuknutí první světové války (to už byl zase zpět v Německu) shoda náhod umožnila Hoffmeisterovi, aby se poprvé v životě plně věnoval astronomii. Pro srdeční vadu totiž nebyl odveden, po zboží z rodinné továrny během války také nebyla poptávka. A tak nejprve několik měsíců zůstal v otcovském domě a při nedostatku jiné činnosti trávil astronomií všechen svůj čas. Byl to čas využitý, v srpnu 1914 dokonce objevil své první dvě proměnné hvězdy, tato pozice nezaměstnaného však nebyla delší dobu udržitelná. Naštěstí mohl na jaře 1915 nastoupit na místo pomocného asistenta na hvězdárně v Bambergu, necelých 100 km jižně od Sonnebergu, a stát se dočasně dokonce astronomem z povolání. Ředitelem tam byl tehdy Ernst Hartwig (1851-1923), jeden z hlavních autorů historicky prvního souhrnného bibliografického díla o proměnných hvězdách. Toto dílo [10] bylo tehdy téměř hotové a v Bambergu se připravovalo do tisku. Informace o mnohých hvězdách se však vyčerpávala sdělením "typ a perioda světelné změny neznámy". Hoffmeister se zaměřil na pozorování takových proměnných hvězd a v řadě případů odvodil chybějící data a vynutil si přepsání odstavce o dané hvězdě. Tato idyla ovšem musela mít konec, protože při německém formalizmu by jej v mírových podmínkách žádná hvězdárna nemohla zaměstnat pro nedostatek kvalifikace. (Obdobné problémy měl už o sto let dříve samouk Friedrich Bessel (1784-1846).) Hoffmeister si to uvědomoval a našel řešení: postaví si hvězdárnu vlastní. Tam přece žádná kvalifikační omezení platit nebudou! Na vybavení si vydělá literární činností. A tak když koncem roku 1918 po demobilizaci znovu zaujal své místo na hvězdárně v Bambergu Ernst Zinner (1886-1970), vrátil se Hoffmeister do Sonnebergu a začal svůj plán realizovat.

První hvězdárnu založil Hoffmeister hned roku 1919 v domě svého otce. Potom ji několikrát rozšiřoval a přestavoval, s pozorovacími podmínkami na dně údolí poblíž nádraží však nebyl spokojen. Vyhlédl si proto pro svou hvězdárnu místo na kopci Erbisbühl u vesnice Neufangu, dnešního předměstí Sonnebergu. Na přesun hvězdárny ovšem Hoffmeisterovy soukromé prostředky nestačily. V průběhu roku 1925 vedl proto řadu jednání s městem Sonneberg, ve Výmaru (sídle duryňských zemských úřadů) i v Berlíně, získal peníze na pozemek i stavbu, a ještě stačil postavit první 4,5-metrovou kopuli. Dne 28. prosince 1925 byla hvězdárna na Erbisbühlu, se svými 638 metry nadmořské výšky tehdy nejvýše položená v Německu, slavnostně otevřena. První roky měla statut městské hvězdárny bez peněz na platy zaměstnanců. Hoffmeister byl sice jejím vedoucím, ale prostředky k obživě si musel získávat vedlejšími činnostmi (přednáškami, hodinami angličtiny). Teprve od r. 1930, kdy hvězdárnu od města Sonneberg pronajal pruský stát, začal ve svých 38 letech pobírat pravidelný plat. A jelikož mezitím stačil doplnit i své vzdělání (na jaře 1920 složil maturitu a v roce 1927 promoval na univerzitě v Jeně), byl v tu dobu konečně astronomem i po formální stránce.

Na hlídce oblohy

Dosavadní příznivý vývoj byl bezpochyby výsledkem Hoffmeisterova mistrovského vyjednávání na nejrůznějších místech, jeho úsilí by však stěží vedlo k cíli, kdyby za ním nestály výsledky jeho práce. Ty mu získaly podporu na mnoha hvězdárnách, zejména však u Paula Guthnicka (1879-1947) na hvězdárně v Berlíně-Babelsbergu. Guthnick, tamní ředitel, se zájmem sledoval Hoffmeisterovy pokusy s fotografií (od roku 1923) a začátek jeho plánu fotografování hvězdných polí. Tento plán spočíval v opakovaném snímkování asi 70 oblastí Mléčné dráhy s meznou hvězdnou velikostí lepší než 16 mag a v ná-sledném hledání proměnných hvězd. Guthnick organizoval něco obdobného - mělo se fotografovat sice do menší hloubky (do 14 mag), ale celé dosažitelné nebe bez mezer. Pro myšlenku takové přehlídky nebe snadno získal i Hoffmei-stera. Ten nejprve v roce 1928 převzal v Sonnebergu snímkování nejjižnějších polí, potom do roku 1941 postupně i s přístroji převzal zbytek práce plánovaný pro jiné hvězdárny. (Tam na to nebylo dost personálu, ale Hoffmeister jakoby takové problémy neměl. Když nestačili placení zaměstnanci, dovedl angažovat amatéry, dobrovolníky, studenty.) Právě společná záliba ve fotografii nebe způsobila, že Guthnick byl hlavním podporovatelem Hoffmeistera a užil mnoho ze svého vlivu, aby se stal Hoffmeisterovým šéfem (což se právě v roce 1930 stalo, protože od té doby byla sonnebergská observatoř vnější stanicí hvězdárny v Babelsbergu). Transfer sonnebergské hvězdárny byl potvrzen v roce 1937, kdy ji pruský stát odkoupil.

Od 30. let se to nejpodstatnější, co Cuno Hoffmeister v astrononii vykonal, odehrálo na kopci Erbisbühl. Hvězdárna rostla. Stavělo se za všech podmínek, jedna kopule vyrostla i v době poválečné nouze v r. 1946, největší výstavba však proběhla v 50. letech. Tehdy patřila hvězdárna (Východo)německé akademii věd. Dnes stojí na ploše bývalého fotbalového hřiště 8 budov se 7 kopulemi. Největším přístrojem observatoře je Schmidtova komora 50/70/172 cm používaná jako objektivový spektrograf, která ovšem v provozu observatoře nikdy nehrála významnější roli. Hvězdárna Sonneberg se prosadila mezi přední světová pracoviště přímou astrofotografií - důslednou realizací přehlídky nebe a plánu hvězdných polí. V jejím archivu narůstal počet desek a v čase Hoffmeisterovy smrti přesáhl 100 tisíc. Oba programy pokračovaly i potom. Sonnebergská sbírka desek se mezitím stala druhou největší na světě (po harvardské) a začátkem 90. let přesáhla 235 tisíc. V tomto skladě informací se podařilo dosud objevit 10926 proměnných hvězd (sám Hoffmeister jich objevil 9646, skoro čtvrtinu obsahu soudobých katalogů). Sbírka má však ještě větší význam dokumentační. Kdykoli v budoucnu umožňuje získávat zpětně údaje o proměnných hvězdách a jiných objektech, jakmile se stanou zajímavými. Tato její vlastnost v roce 1937 zamezila ztrátě sotva objevené planetky Hermes a od té doby se osvědčila nesčíslněkrát. Hoffmeister a jeho spolupracovníci přitom sbírku doplňovali i za podmínek vysloveně nepříznivých, a to nejen z hlediska meteorologického. V pozorovacím deníku ze začátku května 1945 jsme např. našli stížnosti na rušení kanonádou. Ale fotografovalo se a díky tomu nám přibyl další bod na světelné křivce proměnné hvězdy MZ Lac, o jejíž existenci se Cuno Hoffmeister nikdy nedozvěděl.

Pro přehlídku nebe byly používány různé krátkoohniskové komory. V roce 1962 došlo k unifikaci a od té doby se užívají dvě montáže osazené "ježkem" složeným vždy ze 7 kamer Zeiss-Tessar 6/25 cm. Teprve po tomto zmnožení objektivů je přehlídka skutečně bez mezer (a je od té doby také dvoubarevná). Rozměry komor při srovnání s různými kecky a hubbly budí úsměv. A přece se s nimi při dobré organizaci dala (a dá) dělat prvotřídní astronomie. Desek z Tessarů (13x13 cm, což odpovídá 30°) je v sonnebergském archivu zdaleka nejvíc. Pro program polí se Hoffmeisterovi nejvíce osvědčil speciální čtyřčočkový objektiv firmy Zeiss o průměru 40 cm, f = 160 cm, užitečné pole 10°x10°, tzv. astrograf. Obří desky z tohoto přístroje (30x30 cm) však tvoří jen asi desetinu sbírky. První přístroj toho druhu byl totiž získán teprve v roce 1938, v srpnu 1945 byl však demontován jako součást válečných reparací a náhradou za zničenou Pulkovskou observatoř odvezen do Sovětského svazu. (Demontáž řídil v unifor-mě důstojníka Rudé armády pozdější autor katalogů proměnných hvězd, Boris Vasiljevič Kukarkin (1909-1977), a tak se komora skutečně dostala v pořádku do Moskvy a dnes slouží na Krymu.) Potom musel Hoffmeister čekat 15 let než mohl na své observatoři instalovat krátce po sobě hned dvě komory této výkonnosti (druhou z nich pořídil ze svých prostředků).

Cuno Hoffmeister

Cuno Hoffmeister v pracovní pozici u komparátoru desek firmy Carl Zeiss Jena z r. 1956. Zařízení dostalo přezdívku "objevovací stroj". (Z Hoffmei-sterovy knihy "Veränderliche Sterne" [7].)

Z dalšího přístrojové-ho vybavení byl pro Hoffmeistera nejdůležitější stereokomparátor, jímž prováděl porovnání párů desek při hledání proměnných hvězd. Na vyhodnocení prvních fotografií ve 20. letech si sestrojil přístroj vlastní konstrukce z velkého triedru. V r. 1930 získal pro svou hvězdárnu přístroj tovární výroby, byl to však blinkkomparátor. Hoffmeisterovi tento systém nevyhovoval a dál používal svůj výrobek, takže asi ani příliš neželel, když se firemní komparátor v roce 1945 stal součástí rekvizice. Teprve v roce 1956 získala observatoř od firmy Zeiss dnešní komparátor, který může pracovat oběma způsoby, a ten už Hoffmeister přijal. Tvořili pak téměř nerozlučnou dvojici (viz obrázek). Při této práci bylo pohodlí určitě velmi důležité, vždyť na něm záležel počet objevených proměnných hvězd. Hoffmeister v jednom článku odhadl spotřebu času na porovnání desek o rozměru 20x20 cm na 12 hodin, takže sebemenší rušivý vliv měl čas se projevit. (Blinkkomparátor pracuje tak, že uka-zuje pozorovateli střídavě jednu a druhou desku. Obrazy proměnných hvězd pulsují, planetky poskakují. Stereokomparátor mu ukazuje stále obě desky, ale do každého oka jde obraz jedné z nich. Rozdíly mezi deskami pociťuje pozorovatel prostorovým vnímáním. Dnes oběma metodám začíná zvonit hrana, protože soudobé scanery umožňují svěřit porovnávání desek počítačům. Ještě před 10 lety však tato možnost neexistovala.) Hoffmeister rád pracoval v tichu, a to byl asi hlavní důvod, proč mu blinkkomparátory s pohybujícími se součástmi nevyhovovaly. Nutno ovšem dodat, že byl i v tomto ohledu výjimkou, protože pro mnoho lidí včetně autora této stati je naopak naprosto nepoužitelná stereoskopická metoda, kdežto blinkkomparátor zprostředkuje vnímání markant-nějších rozdílů téměř každému.

 

Na nebi nejsou jen proměnné hvězdy

Cuno Hoffmeister byl všestranným pozorovatelem. V různých dobách se věnoval pozorování zvířetníkového světla, ionosférických svítících oblaků, polárních září, měřil polarizaci světla oblohy i plošnou jasnost oblaků Mléčné dráhy. Pomocí jeho snímků komety Whipple-Fedtke-Terzadze 1943I byl později objeven sluneční vítr. Při pozorování si všímal i jevů a objektů, které právě nebyly předmětem jeho zájmu. Tak publikoval pozice řady planetek jen proto, že je našel na svých deskách. Některé byly náhodou nové, stal se tedy jejich objevitelem. Do roku 1992 bylo definitivně očíslováno a pojmenováno 5 Hoffmeisterových planetek, další zřejmě ještě krouží své 3 předepsané zkušební oběhy. (Jelikož první z pětice se dostala do katalogu planetek až 11 let po objevitelově smrti, jména vybírali Hoffmeisterovi nástupci. Proto jedna z nich nese jméno Cuno.)

Hoffmeister také podnikl několik expedic. V roce 1930 a znovu v roce 1933 pozoroval meteory v Karibské oblasti. V letech 1937-8 poprvé pracoval pod skutečným jižním nebem, a to na německé jižní pozorovatelně ve Windhoeku v dnešní Namibii. Do jižní Afriky se vrátil po válce ještě dvakrát (1952-3 a 1959). Při svých afrických pobytech fotografoval hvězdnou oblohu a po návratu objevoval stovky proměnných hvězd. Snímky tam pořízené mají zvlášť velkou cenu, protože na jižní polokouli nebyla nikdy provozována systematická přehlídka nebe. Když např. v roce 1987 vzplála ve Velkém Magellanově oblaku známá supernova, pro určení vlastností jejího předchůdce měly rozhodující význam snímky, které Hoffmeister pořídil za své poslední africké cesty v roce 1959. Program těchto expedic však byl širší a kromě astronomie zahrnoval geografii, studium přírody a lidí v ní. O Namibii napsal čtivý cestopis Hvězdy nad stepí [5], v němž oslavuje krásu kraje nad obratníkem Kozoroha řečí volnou i ve verších.

Ze všech těchto cest se však Hoffmeister vždy vrátil do Sonnebergu a přivezený materiál zpracovával tam. Ředitelem své hvězdárny byl do května 1967. V posledních letech svého života psal monografii o proměnných hvězdách [7]. Těsně před smrtí ji dokončil. Zemřel v Sonnebergu dne 2. ledna 1968. Čtvrtstoletí poté se vlivem společenských a organizačních změn v Německu dostala do existenčních problémů i jeho hvězdárna a v roce 1995 byla dokonce několik měsíců mimo provoz. Němci si ji však uhlídali, nenechali si ji rozkrást (jak se u nás stává s opuštěnými objekty) a 1. října 1995 ji znovu otevřeli.

Z vědcova občanského života

Významné osobnosti posuzujeme především podle jejich díla. Po přečtení životopisu se však nakonec stejně neubráníme otázce: Jaký to byl člověk? Co lze tedy říci o Cuno Hoffmeisterovi v rovině obecně lidské? Šéfem byl náročným. Pamětníci nicméně vzpomínají na poučku "úplně bez chyby může být jen hlupák", kterou občas aplikoval. Jeho vztah k ženám byl bezpochyby ovlivněn tím, jak dlouho čekal na své řádné zaměstnání. Ženil se ve 42 letech, po 8 letech odkladů způsobených stále ještě převážně ekonomickými důvody. Jeho choť Adelaida byla vdovou z 1. světové války. Manželství zůstalo bezdětné. Paní Adelaida se stala Hoffmeisterovi nezištnou pomocnicí a snímala z něho mnoho ze starostí všedního dne. Provázela jej také na jeho cestách. Astronomkou původně nebyla, ale v případě potřeby dovedla zaskočit i při pozorování.

U lidí, kteří prožili válku v Německu, navíc v určitém postavení, je vždy zajímavá otázka, jak se vyrovnávali s vládnoucí mocí. (Tato otázka se snadno klade zejména nám, kdo jsme nebyli nuceni v takových podmínkách žít. Měli jsme sice svou totalitu, mezi ní a fašistickým Německem byl však naštěstí přece jen rozdíl.) Materiály psané převážně Hoffmeisterovými pamětníky a následovníky hovoří neurčitě o "pevném postoji proti fašismu a válce". Je zřejmé, že takový postoj mohl občan Třetí říše zaujímat jen v hlubokém soukromí. Ani nacisté Hoffmeistera zřejmě z žádné neloajálnosti nepodezřívali, jinak by stěží připustili, aby byl uprostřed války jmenován profesorem na univerzitě v Jeně (k tomu došlo v roce 1943). V mnoha případech nicméně dovedl jednat samostatně. Tak v roce 1938 prosadil na hvězdárně přijetí Paula Ahnerta (1897-1989), který byl několik let předtím jako politicky nespolehlivý propuštěn ze školských služeb. Pokud jde o povinný podíl na Hitlerově totální válce, měl Hoffmeister štěstí. Úřady po něm žádaly jen meteorologickou službu a vyhlašování leteckých poplachů, což je činnost chvályhodná za každého režimu.

O občanských postojích Cuno Hoffmeistera v poválečné době je hodně zmínek. Vystupoval proti válce a zbrojení a zejména za zákaz zkoušek jaderných zbraní. Odmítal však různá hnutí obránců míru jako neúčinná. Podle něj má být záležitostí vědců sdružených do akademií a podobných organizací, aby prokázali škodlivost toho či onoho jednání a přesvědčili o tom politiky. (V případě zákazu vzdušných zkoušek jaderných zbraní podobná strategie ostatně nakonec slavila úspěch.) Také jeho přednášky v náboženských společnostech, kam byl opakovaně zván, vyžadovaly zejména v 50. letech určitě kus občanské statečnosti.

Hoffmeisterovy skutečné představy o původu meteorů

Traduje se, že Hoffmeister byl zastáncem teorie o mezihvězdném původu meteorů. Toto zatřídění Hoffmeistera je však nepřípustným zjednodušením a ve svých důsledcích se dotýká jeho vědecké cti. Postřehneme to, když uvedeme Hoffmeisterovo působení na poli meteorické astronomie do dobových souvislostí.

Hoffmeister zmíněnou teorii skutečně rozvíjel v několika pracech, zejména v knize Meteory [3], která byla později často citována. Nese ovšem letopočet 1937, a tehdy ještě většina astronomů v mezihvězdný původ podstatné části meteorů věřila. Zdálo se totiž, že to prokazují pozorování! Ta byla tehdy jen vizuální, a při nich se velmi obtížně určuje trvání přeletu. Ať to pozorovatel dělá "z hlavy" nebo pomocí Öpikova vynálezu, kývajícího zrcadla (Ernst J. Öpik, 1893-1985), vždy má tendenci trvání meteoru podcenit, takže vycházejí systematicky větší rychlosti - a pro meteory se zdá být Sluneční soustava malá. Existovaly také statistické metody, které nutnost určovat trvání jednotlivých meteorů obcházejí (např. metoda denní variace). Hoffmeister jim dával přednost, jenže i jejich výsledky byly zavádějící, protože nejsou splněny základní předpoklady, za nichž byly odvozeny. Tyto efekty jsou však známy až od 50. let, kdy byly do meteorické astronomie zavedeny fotokomory a radary, a detekovaly jen mizivé procento meteorů s heliocentrickými rychlostmi nad 42 km/s. Těsně před válkou byla metoda kývajícího zrcadla nová a mnozí astronomové považovali právě její výsledky za vyjasnění záležitosti. Zřetelně je to vidět např. z materiálů 6. sjezdu Mezinárodní astronomické unie konaného ve Stockholmu v roce 1938, ze zprávy [1] předsedy komise pro meteory Félixe de Roye (1883-1942).

Vlastnímu pozorování meteorů byla podle vyprávění svědků na hvězdárně v Sonnebergu přikládána velká důležitost ještě v polovině 30. let. Od r. 1938 se Hoffmeister s vylepšeným přístrojovým vybavením (astrograf o průměru 40 cm) chtěl plně věnovat už jen proměnným hvězdám, a pozorování meteorů zastavil. Po válce, když jeho hvězdárna přišla o své nejlepší přístroje, se však ještě k meteorické astronomii vrátil, aby tuto kapitolu ve svém životě uzavřel. Učinil to sepsáním knihy Meteorické roje [4], která je zmíněna v úvodu. Do ní uložil velký pozorovací materiál o radiantech meteorických rojů, který za 30 let (částečně se svými spolupracovníky) získal. Pokud hovoří o heliocentrických drahách, dochází u převážné většiny meteorických rojů v souhlase s dnešními představami už k elipsám kometárního nebo planetkového typu. Jen jednu krátkou kapitolku věnuje omylu tehdy ještě rozšířenému, mezihvězdné složce meteorických rojů Taurid a Scorpio-Sagittarid. V ní existenci mezihvězdných Taurid už vlastně vyvrací, a jen mezihvězdné Scorpio-Sagittaridy ještě uznává za realitu.

Později se Hoffmeister již meteory systematicky nezabýval a ze zmínek některých pamětníků se dokonce zdá, jakoby tváří v tvář produktivnosti radarové detekce začal pokládat za zbytečné i úsilí, které na pozorování meteorů vynaložil dříve. Ani potom ovšem na tento obor zcela nezanevřel a když jej okolnosti vyzvaly, věnoval mu svůj drahocenný čas. Např. po přeletu bolidu byl připraven projíždět krajem a hledat svědky úkazu. A co je pro náš účel podstatné, o meteorech ještě občas něco napsal. Ve svých článcích nám zanechal důkaz o tom, že jakmile byla domněnka o mezihvězdném původu většiny meteorů vyvrácena, přiznal meteorům domovské právo ve Sluneční soustavě i on. Jednoznačně je to vidět z článečku [6] psaného v roce 1966. Své názory zřejmě opravil podstatně dříve, ale doklad se těžko hledá, protože i do "jeho" časopisu Die Sterne zpravidla psali o meteorech jiní autoři.

Učenci na cti neubírá, když se (občas) mýlí. Ohrožovalo by však jeho renomé, kdyby v omylu setrvával i poté, co je jeho omyl vývojem vědy vyvrácen. Cuno Hoffmeister musel být vědcem velkého formátu, když dokázal opustit i omyl, který rozpracovával 30 let.

Redakční dovětek, věnování

První verze článku byla napsána v srpnu 1994(!), a to pro Říši hvězd. Tento časopis však měl zprvu mnoho jiných materiálů k publikování a potom se dostal do takových potíží, že v tuto chvíli není jasné, zda ještě existuje. Článek tam tedy dosud nevyšel. Naštěstí za ty uplynulé 4 roky příliš nezastaral. Lavina informací o prof. Hoffmeisterovi a jeho díle, která se objevila v době Hoffmeisterova výročí v roce 1992, je v něm zachycena, a autoři schopní sdělit k těmto tématům něco originálního se tím na nějakou dobu vyčerpali, takže v mezidobí nic podstatnějšího nenapsali. Přesto byl samozřejmě text mírně upraven. Že článek o proměnáři Hoffmeisterovi vychází nakonec v proměnářském věstníku Perseus, je logické. Fotografie ovšem mají horší kvalitu než by měly v imperiálním prostředí Říše hvězd. Doufáme, že to čtenáři omluví.

Článek je psán osobnějším stylem než je u podobné látky zvykem. Byl bych nerad, kdyby tento výraz zaujetí působil neskromně. Je mi zřejmé, že Cuno Hoffmeistera a jeho dílo lépe poznali mnozí jiní čeští a slovenští astronomové. Jedním z prvních našich astronomů, kdo na hvězdárně v Sonnebergu pracovali, byl Zdeněk Kvíz (1932-1993), jenž tam vytvořil i myšlenkové jádro své disertační práce. Naopak, v nedávné době strávil na hvězdárně v Sonnebergu hodně času jeden z našich nejpracovitějších amatérů Jan Mánek (*1961). Když jsem začátkem září 1994 dělal poslední úpravy původního rukopisu, přišla mi od něj pohlednice, že se zrovna v Sonnebergu "hrabe v archivu desek". Svůj článek věnuji památce staršího z nich a od mladšího s povděkem očekávám, že mě doplní. Slíbil totiž v aktualizujícím dodatku uvést na pravou míru případné nepřesnosti, pokud v článku i po opravách zůstanou.

Letecký snímek hvězdárny v Sonnebergu

Obr. 2. Letecký snímek hvězdárny v Sonnebergu z poslední doby. Po příjezdové cestě zleva přijde návštěvník před správní budovu z r. 1958, v níž je archiv fotografických desek a knihovna. Největší kopule observatoře s průměrem 8 m kryje Schmidtovu komoru 700/500/1730 mm, na opačné straně hlavní budovy je kopule o průměru 5 m se čtyřčočkovým "astrografem" 400/1600 mm používaným pro program snímkování hvězdných polí. Druhá pětimetrová kopule ve středu snímku obsahuje analogický přístroj (400/2000 mm). Uprostřed hlavní budovy je vidět odsuvnou střechu nad dvojitou montáží přehlídky oblohy se 14 širokoúhlými kamerami Tessar (f=250 mm, průměry 55 a 71 mm). Nejmladším objektem je v pozadí situovaná obdélníková budova technického zabezpečení (zprovozněna v r. 1972). Dvě kopule v jejím prodloužení obsahovaly na začátku 90. let zrcadlové dalekohledy o průměru 60 cm sloužící fotoelektrické fotometrii. 4,5 - metrová kopule na malé budově v popředí poblíž středu snímku pochází z doby založení hvězdárny.

 

Literatura:

[1] de Roy, F.: Transactions of the International Astronomical Union. Vol. VI, ss. 154-162. Held at Stockholm, August 3-10, 1938. Printed Cambridge, University Press 1939
[2] Götz, W.; Bräuer, H.-J. a kol.: Die Sterne 69, 3-51, 1992. Celkem 6 článků o C. Hoffmeisterovi a hvězdárně v Sonnebergu
[3] Hoffmeister, C.: Die Meteore, Ihre kosmischen und irdischen Beziehungen. Leipzig 1937
[4] Hoffmeister, C.: Meteorströme. Leipzig, Johann Ambrosius Barth 1948
[5] Hoffmeister, C.: Sterne über der Steppe. Leipzig, F. A. Brockhaus 1955
[6] Hoffmeister, C.: Die Sterne 42, 25, 1966
[7] Hoffmeister, C.; Richter, G.; Wenzel, W. : Veränderliche Sterne. 1. vyd. 1970, 3. vyd. Leipzig, J. A. Barth 1990. Přeloženo do angličtiny a ruštiny.
[8] Hoffmeister, W.: Die Anfänge der Sternwarte Sonneberg. Sonneberg, Schriftenreihe des Deutschen Spielzeugmuseums 1969. Obsahuje kromě jiného úplný seznam prací Cuno Hoffmeistera
[9] Marx, S. a kol.: Cuno Hoffmeister. Festschrift zum 100. Geburtstag. Leipzig - Heidelberg, Johann Ambrosius Barth 1992.
[10] Müller, G.; Hartwig, E.: Geschichte und Literatur des Lichtwechsels der bis Ende 1915 als sicher veränderlich anerkannten Sterne. 1. Ausgabe, Band 1 - 3. Leipzig, Poeschel & Trepte 1918 - 1922