VOYAGER 1 JE NYNÍ NEJVZDÁLENĚJŠÍM OBJEKTEM VE VESMÍRU, KTERÝ STVOŘIL ČLOVĚK

Donald Savage Headquarters, Washington, DC

Mary Hardin Jet Propulsion Laboratory, Pasadena

V temnu, chladu a prázdnotě, někde na okraji naší sluneční soustavy udělá kosmická sonda Voyager 1 další rekord a stane se nejvzdálenějším tělesem, které stvořil člověk.

Voyager 1, který byl vypuštěn před více než dvaceti lety. Přesně v 5h10m odpoledne východoamerického času (EST) 17. února 1998 se dostane do vzdálenosti 10.4 miliard km od Země. Dosud toto prvenství držela kosmická sonda Pioneer 10. Kosmiské sondy však cestují ven se sluneční soustavy v téměř protilehlých směrech.

"Po 25 let kosmická sondy Pioneer 10 letěla v čele a nyní taktovku přebírá Voyager 1, který bude zkoumat oblasti kde ještě nikdy nikdo nebyl". říká Dr. E. C. Stone, vědecký pracovník projektu Voyager a ředitel NASA Jet Propulsion Laboratory (JPL), Pasadena, CA.

"Ve vzdálenosti téměř 70-ti násobku vzdálenosti Země-Slunce se Voyager 1 nyní nachází na samém okraji sluneční soustavy. Slunce v takové vzdálenosti má jasnost jen 1/5000 té jasnosti, jakou pozorujeme na Zemi. Sonda je velmi chladná, protože k udržení sondy na určité teplotě či pohonu elektrických spotřebičů je příliš málo Sluneční energie. Důvod, proč celé zařízení i v tak extrémních podmínkách pracuje, je ten, že na sondě pracují dva radioisotopové termální elektrické generátory (RTGs), které vyrábějí potřebnou energii k zajištění operací sondy," dodává Stone. "Už jenom fakt, že kosmická sonda stále posílá data je očividný technický úspěch."

Voyager 1 startoval z Mysu Canaveral 5. září 1977. Planety Jupiter dosáhla 5. března 1979 a k Saturnu dolétla 12. listopadu 1980. Protože její trajektorie byla dále upravena tak, aby prolétla kolem Saturnova velkého měsíce Titanu, dráha se Saturnovou gravitací stočila severně, stejná síla ji poslala mimo rovinu ekliptiky (rovina ekliptiky je rovina, ve které obíhají všechny planety (kromě Pluta) kolem Slunce).

Mise Pioneer 10 začala 2. března 1972 a oficiálně skončila 31. března 1997 i když se dá říct, že NASA Ames Research Center, Moffett Field, CA, vědecká data od Pioneeru i nadále přijímá v rámci výcvikového programu pro kontrolóry letu projektu Lunar Prospector, který nyní krouží kolem Měsíce.

"Mise Voyager dnes představuje nerovný technický problém. Sondy je nyní tak daleko, že rádiový signál od ní k Zemi letí devět hodin a 36 minut - a to cestuje rychlostí světla!, "říká Ed. B. Massey, manažér projektu Voyager Interstellar Mission z JPL. "Na kosmické soně je vysílač o výkonu 20 W a přesto se na naše antény dostane signál tak slabý, že je 20 miliardkrát menší než napájení náramkových digitálních hodinek."

Voyager 1, stejně jako jeho "bratr" Voyager 2 již planetární výzkum dokončily a nyní studují kosmické prostředí ve vnějších částech Sluneční soustavy. I když se sondy nachází za drahami všech planet jsou stále uvnitř hranice magnetického pole Slunce, která se nazývá heliosféra. Vědecké přístroje na obou sondách vnímají signály, které, jak vědci věří, pocházejí z nejvzdálenějšího okraje heliosféry, známého jako heliopausa.

Heliosféra je výsledkem vyzařování elektricky nabitých částic od Slunce, nazývaných sluneční vítr. Sluneční vítr se nadzvukovou rychlostí rozpíná do vesmíru do všech směrů. Nakonec se setká s elektricky nabitými částicemi a magnetickým polem interstelárního plynu. V těchto oblastech rychlost slunečního větru náhle klesá přes zvukovou až na podzvukovou a vytváří se zakončovací nárazy. Před tím, než kosmická sonda přeletí za heliopausu do mezihvězdného prostoru, proletí přes takovou oblast zakončovacích nárazů.

"Data, která k nám ze sondy Voyager nyní přichází naznačují, že za tři až pět let se k takové oblasti zakončovacích nárazů dostaneme," říká Stone. "Pokud se tak stane, potom můžeme očekávat, že v rámci deseti let se skutečně dostaneme velmi blízko ke konci heliopausy samotné a sonda poprvé v historii vstoupí do mezihvězdného prostoru."

Nejdůležitějším milníkem mise je právě dosažení hranice heliopausy, protože před Voyagerem tuto hranici nezdolala žádná sonda a Voyager může poprvé získat přímé svědectví o struktuře těchto končin. Setkání se zakončovacími nárazy a heliopausou je snem mnoha vesmírných fyziků a přesné místo, kde tyto dvě hranice leží zůstává stále tajemstvím.

Vědecká data od kosmické sondy jsou na Zemi přijímána v reálném čase pomocí 34-m antén Deep Space Network antennas v Kalifornii, Australii a Špaňelsku. Obě kosmické sondy mají dostatečné množství energie a letové parametry k tomu, aby spolehlivě pracovaly až do roku 2020, kdy elektrická energie vznikající v RTGs již nebude dostačující k práci vědeckých přístrojů. V té době bude Voyager 1 téměř 150 krát dále od Země než je vzdálenost Slunce-Země, což činí 20 miliard km.

17. února bude Voyager 1 odlétat ze sluneční soustavy rychlostí 17.4 km/s. V té době se Voyager 2 bude od Země nacházet ve vzdálenosti 8.1 miliard km a ze slunečního systému bude odlétat rychlostí 15.9 km/s.

Řízení interstelární mise Voyager spadá do kompetence JPL, divize California Institute of Technology, pro NASA Office of Space Science, Washington, DC.

(podle informací NASA 98-30 z 13. 2. 1998 připravil DH)