Polární záře nad Evropou

Ve čtvrtek 6. dubna za soumraku byla nad západem vidět neobyčejná skupinka nebeských těles. Nejjasnější byl úzký srpek Měsíce, kousek vpravo byl velmi jasný Jupiter, nad nimi slabší Saturn a jen ždibec vpravo nahoru od Jupiteru pak slábnoucí Mars. Tisíce lidí v Evropě i pak v Americe se kochalo pohledem na krásné seskupení. Jak skupinka putovala doprava dolů, Měsíc se za planetami viditelně zpožďoval. Vzduch byl pěkně průzračný, a tak byl Měsíc na první pohled patrný celý, ozářený ,,Zemí krátce po úplňku``. Byla to skupinka opravdu malá, za evropského večera se všechna čtyři tělesa vlezla do zorného pole triedru.

Kdo pozorně sledoval její západ, mohl si už na jeho konci všimnout neobvyklých červenavých oblastí na obloze trochu víc vpravo. Jak se setmělo více, začaly být opravdu nápadné. U nás v Brně ale ne, protože v té době, od devíti večer až do čtvrt na jedenáct, bylo téměř zataženo. Naštěstí nám volali kolegové hvězdáři z jiných míst, ten první s dotazem, zda jsme si nevšimli polární záře, a ten druhý pak už se sdělením, že je polární záře vidět a chvílemi je velice nápadná.

Opravdu, i v dírkách mezi mraky jsme nad severoseverovýchodem viděli sytě červenou oblohu, jakou ještě nikdy. Nápadná velká červená skvrna se objevovala střídavě tam a zase vlevo nad severoseverozápadem, někdy byly vidět současně. Sahaly od obzoru až třicet stupňů vysoko.

Pak se rozjasnilo a někdy o třičtvrtě na jedenáct začalo úchvatné představení. Jas červené záře velmi vzrostl, obě skvrny se spojily obloukem sahajícím až pod Polárku, přes červené skvrny šly strmě dolů ostré bílé čáry a pásy, které se rychle měnily. Vše bylo tak světlé, že kdo se v tu chvíli náhodou díval na oblohu, žasnul. Záře neunikla snad žádnému řidiči, který v té chvíli jel někam na sever. Velkolepá podívaná probíhala v plné síle snad deset minut.

Odhadl jsem, že když už je v magnetosféře Země tak našlapáno elektrony, vydrží to jistě až do rána. Skutečně, od té doby bylo jen málo chvil, kdy by nebylo vidět vůbec nic. A to i při pohledu z Brna, pravda, z temné rezervace v okolí hvězdárny na Kraví hoře. Kdo se díval z míst prostých světelného znečištění, měl se na co dívat stále.

Ta největší podívaná začala až o čtvrt na dvě. To už přestala být pouhá ,,severní záře``, protože ty nejpozoruhodnější děje probíhaly přímo nad námi, dokonce se za nimi bylo někdy nutné otočit až k jihu. Většina nebe žhnula červenou barvou, výrazné skvrny byly v okolí východu a západu, a nad severní částí obzoru až po nadhlavník létaly bílé blesky, objevovaly se bílé sloupy, těžko to všechno popsat. Dobrou čtvrthodinu probíhal tento nejintenzívnější přírodní ohňostroj. Ale i po něm nebe nepohaslo, silné červené skvrny a pruhy pokrývaly většinu nebe ještě dobrou hodinu, až po třetí ráno zeslábly až přestaly být patrné.

Na severu jsme pod nápadnou červenou září viděli až k obzoru bělavý pás silnější než městské světelné znečištění, kdo měl citlivý znak, rozpoznal i jeho zelený tón. Jeho sytá zelená barva ale byla patrná až na fotografiích, které během úkazů pořídil Jan Šafář.

Kdo viděl úplné zatmění Slunce, dobře ví, že je to nepopsatelně krásný přírodní úkaz, za kterým stojí za to cestovat i za devatero hor. Nuže, polární záře v noci ze čtvrtka na pátek byla ještě úžasnější, a také výjimečnější. Nebylo za ní nutno jet nikam, jen hledět vzhůru odněkud, kde nad sebou a kolem sebe člověk nemá hejno oslnivých lamp.

Mohlo se tak dívat statisíce lidí, kdybych se dovolal někoho, kdo vysílal zprávy v rozhlase či televizi. Snažil jsem se dlouho, první velkolepé představení jsem vinou toho téměř neviděl, ale skoro marně. Nikde nebyl nikdo k zastižení, ač se spojovatelky snažily. Chvála proto budiž rádiu Proglas, kde mě telofonista hned spojil s redaktorkou paní Lapčíkovou, a ta mi umožnila telefonický vstup těsně po půlnoci. Kdo mě poslechl, hleděl další hodinu a čtvrt na nebe a dočkal se tak té hlavní podívané, neprohloupil.

Podobné velkolepé divadlo viděli lidé v celé střední Evropě, ba i v Itálii. Až se u nás rozednilo, v úžasu hleděli na nebe lidé na většině území Spojených států, dokonce z Floridy a Texasu. To se nestává často, naposled byla podobně silná polární záře 12. a 13. března 1989, a ve dvacátém století jich bylo srovnatelných snad osm jiných. Kdoví, při kterých bylo u nás jasno. Naštěstí i mnohem slabší záře jsou krásné, na jednu si někteří pamatují ze 17. listopadu 1989 (sic!).

Lidé z celého světa, kteří letošní záři pozorovali, uvádějí, že něco takového neviděli ještě nikdy, a to říkají i zkušení pozorovatelé ze severní Skandinávie. Svědci ze střední Evropy pak většinou viděli vůbec první auroru v životě.

Kde se taková epochální aurora vzala? Ze Slunce v úterý vyrazil rovnou k nám hustý oblak částic (jeho start pozorovala ve sluneční koróně družice SOHO) a protože byl rychlejší, než se čekalo, dorazil už ve čtvrtek večer. První jej zachytila sonda ACE, která setrvává asi půdruhého miliónu kilometrů blíže ke Slunci. Od té chvíle bylo už jisté, že polární záře zesílí. Skutečně, po sedmé hodině se už podle měření sond NOAA uvolňovala v severním aurorálním prstenci energie od sta do tří set padesáti gigawattů, místo obvyklých pěti až čtyřiceti.

Částice ze slunečního větru pronikají do zemské magnetosféry z noční strany. Tam také bývají nejsilnější polární záře, kolem místní půlnoci. Běžně je ona červená záře tak slabounká, že ji nelze vidět. Když ale přijde ze Slunce mnohem hustší oblak částic, rozšíří se prstenec aurory dál na jih od magnetického pólu a také se velmi zesílí. Ve výškách nad třista kilometrů pak září na vlnových délkách 630 a 636 nm zbylé molekuly atmosférického kyslíku, do kterých narážejí elektrony ze Slunce. Pokud se elektrony dostávají mnohem hlouběji, až do výšek kolem sta kilometrů, vznikají rychle proměnlivé žlutavé a zelené záře.

Není vyloučeno, že se ještě v letošním nebo příštím roce dočkáme ještě další podobné záře. Budeme se snažit, aby se o ní nemluvilo ve zpravodajství až den poté, ale už předem a během večera. Doufejme jen, že bude také jasno. A že se každý dokáže vymanit z oslnění špatnými lampami, které svítí, kam nemají.

O dobrých lampách si můžete něco přečíst na adrese svetlo.astro.cz. Vede odsud odkaz i na stránky s předpověďmi polárních září, např. www.spaceweather.com.

Jeník Hollan, Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně, 2. května 2000