(viz [1]) je vlastně vyjádřením záměru, pokračovat tak jako doposud (tedy navrhuje vývoj ,,business as usual``). Jedná se o kardinální nedorozumění: je totiž naléhavě potřeba pokračovat velmi odlišně. Proč? Protože Česká republika je v kontinentální Evropě rekordmanem v emisích fosilního uhlíku se třemi tunami na osobu a rok (např. Rakousko vystačí se dvěma tunami při mnohem vyšší životní úrovni), viz [2].
Energetická politika, aby mohla být nějak užitečná, musí stanovit jasný hlavní cíl: co nejrychleji a nejúčinněji snižovat české emise fosilního uhlíku a emise metanu. Výhodnost těch či oněch opatření je třeba posuzovat právě kritériem účinnosti při ochraně klimatu, tj. tím, kolik se ušetří tun ekvivalentu CO2 přidaného do přírodního koloběhu a za jakou cenu. Ostatní kritéria jsou vedlejší -- ukazuje se ale, že omezování emisí skleníkových plynů mívá současně řadu dalších příznivých důsledků.
Jen skutečně rychlé snižování emisí fosilního uhlíku lze nazvat udržitelným rozvojem. Cílový stav, kdy emise na jednoho našeho obyvatele budou desetkrát menší, a který už možná bude dlouhodobě udržitelný, je i při rychlém snižování emisí hodně vzdálený --- přitom by měl nastat už v polovině příštího století. K dosažení tohoto stavu by nás mělo už dávno tlačit špatné svědomí, a v každém případě nás k tomu přinutí další a další mezinárodní dohody. Je naprosto chybné čekat, až bude mezinárodní tlak silnější, a naopak bude velkou výhodou České republiky, pokud se podaří proces stále rychlejšího snižování emisí brzy nastartovat.
V úvodu Návrhu o tomto nutném základním cíli Politiky není žádná přímá zmínka, je tam jen jedna obecná věta o ochraně životního prostředí a udržitelném rozvoji. Stojí za to se naproti tomu podívat např. na stránky Mezinárodní energetické agentury (http://www.iae.org), zmiňované na str. 21.
Na str. 8 je zmínka o využití obnovitelných zdrojů energie, svědčící o naprosté neznalosti situace. Dominantním obnovitelným zdrojem je pro budoucnost zajisté dřevo v různých podobách, podobně, jako je tomu již dnes v Rakousku (s podobným podílem lesních ploch). Jeho podíl v celku uvolňované (tzv. primární) energie je tam již dnes 13 %, a trvale roste. Potřebné investice pro zvýšení jeho užívání jsou často malé, a ve skutečnosti může podpora v tomto směru znamenat snížení nároků na státní rozpočet -- potřebné pracovní síly se např. najdou v řadách těch, kteří se dnes věnují těžbě uhlí, místo aby rozmnožili řady nezaměstnaných. Podobně je tomu s podporou zvýšení účinnosti užívání energie (tzv. úsporami) -- i zde je vytvoří mnoho kvalitních pracovních míst.
Nepochopitelná je zmínka o omezených možnostech prosazování solárních systémů u nás. V teplém půlroce mohou solární systémy u nás ohřívat valnou většinu teplé užitkové vody, a to s nepatrnými provozními náklady během dalšího sta let. Všechny existující systémy to dokazují. Prosté porovnání s Rakouskem opět ukazuje, že možnosti v tomto směru jsou ohromné (ročně se tam instaluje stokrát více kolektorové plochy než u nás, viz např. [3]). Při nárokových dotacích jako pobídce, byť i malé (řekněme deseti tisících korun na jeden systém), se můžeme dostat na podobnou cestu. Solární ohřev vody je sice jen drobností, ale motivující občany k podstatnějším krokům v hospodaření s energií.
Obavy vzbuzuje kapitolka o podpoře ,,únosné těžby`` uhlí na str. 9 až 11. Proč a jak má stát podporovat tuto těžbu? Má na ni i vynakládat peníze? To snad ne! Pochopitelné by bylo hovořit o tolerování těžby, dokud se pracovní síly nepřesunou do perspektivních odvětví (např. využívání dřeva místo uhlí, izolování existujících budov,...). Případně o tolerování drahého provozu málo účinných elektráren, spalujících hnědé uhlí -- elektřina z něj vyrobená totiž není nijak potřebná, levnější je nakoupit ji ze zahraničí, a znamená to i nižší emise uhlíku. Mluví se o ,,požadavcích trhu s černým uhlím`` a o otevírání dalších těžebních lokalit (sic!). Kdyby šlo skutečně o trh (evropský) bude na něm zajisté uhlí alespoň tolik, jaká bude poptávka. Je úlohou státu, aby podporoval její pokles.
Na str. 13 se konstatuje, že ČR požádala EU o možnost pozdějšího otevření trhu s elektřinou a plynem. To je bohužel pravda. Měla by ale udělat pravý opak, totiž trh otevírat co možná současně s trhem německým a rakouským (první rok už zmeškala). Jinak připravuje náhlý krach domácích producentů, až bude muset trh otevřít po skončení lhůty. Tím se také zbaví starostí o bezpečné dodávky elektřiny a plynu -- v EU o ně nebude v dohledných desetiletích nouze (současný přebytek výkonu elektráren v EU je 40 GW!). Prospěje tím rozvoji ekonomiky, protože liberalizace s sebou nese zlevnění (které musí být doplňováno finančními a zákonnými opatřeními, aby se zamezilo nežádoucímu vývoji spotřeby a neekologické produkce).
Na str. 16 se konečně poprvé objevují tři odstavce o emisích skleníkových plynů doplněné přehledem let 1990 až 1997. Z něj je jasné, že může být snadné nejbližší stanovený limit (kjótského Protokolu) splnit. Pokud ale do té doby emise porostou, místo aby se daly na cestu poklesu, budoucí dohodnutý limit může být už velmi těžké splnit. Ostatně volnost dosavadního limitu je zcela nemorální, vzhledem k obrovským emisím na jednoho českého obyvatele ve srovnávacím roce 1990, a je omluvitelná snad jen potížemi rodící se demokracie a občanské společnosti.
Na str. 19 v části o plynárenství je podivná snaha držet podíl zemního plynu pod jednou čtvrtinou primárních energetických zdrojů. Bylo by snad pochopitelné při jednostranné závislosti na Rusku, ale plyn může v budoucnu téci i opačně a být např. z Norska. Není zřejmě brána v úvahu menší zátěž atmosféry uhlíkem při náhradě uhlí zemním plynem. Není také pochopitelné, proč by neměl být privatizován s.p. Transgas a tranzitní plynovod -- nebude-li to do rukou východních subjektů. V Německu přenosové sítě státní nejsou, a potíže to nepůsobí.
V části o uranovém hornictví na str. 21 je absurdní hovořit o ,,strategii zabezpečení jaderné energetiky palivem`` (domácím). Je to naprosto proti smyslu energetické politiky (plýtvat penězi na drahý domácí zdroj místo využití levnějšího světového trhu) a je to jasně nežádoucí z hlediska znečišťování prostředí a poškozování zdraví horníků. Implikuje to ostatně i podrývání konkurenceschopnosti elektrárny v Dukovanech...
Na str. 24 je z grafu očekávaného vývoje spotřeby energie do roku 2030 jasně vidět, že s nutností trvalého poklesu emisí skleníkových plynů tvůrce Návrhu nepočítá. Návrh se tak dostává mimo jakoukoliv realitu, a je naprosto špatným signálem pro českou veřejnost. Ač většina brzkých opatření v Návrhu zmiňovaných je žádoucích, duch Návrhu je úplně zavádějící.
Posouzení (viz [4]) trpí stejnou vadou jako Návrh samotný -- vliv energetiky na zesílení skleníkového jevu je v něm uvažován snad ještě okrajověji. Je to sice neuvěřitelné, ale je to tak. Posuzovatelé asi nemají tušení, která bije.
Posudek nesděluje nic podstatného nebo zajímavého. Občas ale vzbuzuje úsměv: to když se v něm mluví (str. 14) o ,,záboru půdy v důsledku výstavby nových energetických zařízení využívajících obnovitelných zdrojů energie``. Myslí se tím nové obecní výtopny či teplárny? Zaberou více půdy než výtopny na uhlí? Ovšem že zaberou, mají-li mít haly na skladování a sušení štěpek či dříví. Zpracovatelé ale počítají zřejmě se skladováním rostlinných paliv za vlhka a na dešti, varují totiž před ,,růstem plísní a patogenních hub``! Sdělují, že obnovitelné zdroje energie mohou i ,,narušit topografickou charakteristiku krajiny``. Pravda, všechno co čouhá ze země (např. domek), mění topografii čili výškopis. Případná spousta rotorů větrných elektráren ale asi sympatičtěji než zevšednělá spousta elektrických rozvodů.
Budoucího trhu s elektřinou se Posudek na stejné straně obává, že ,,může vyvolat potřebu výstavby nových zdrojů``. To je podivná představa: že by najednou nabídka přestala stačit poptávce? Problém je právě opačný, totiž jak zajistit, aby i při poklesu cen bylo rentabilní další a hojnější využívání ekologicky (čili společensky) žádoucích zdrojů a zvyšování energetické efektivnosti. Směšná je i obava posuzovatelů o odstavec dál, že liberalizace vyvolá zvýšený vývoz elektřiny do zahraničí a větší spotřebu uhlí -- je to přece naopak, na liberálním trhu se některé elektrárny stanou neschopné konkurence a bude potřeba nabídnout jinou práci spoustě lidí s tímto odvětvím spojených.
Posuzovatelé se bojí i účinků útlumu těžby a odstavení elektráren na životní prostředí -- hodnotí je jako negativní (sic!). Myslí tím možnou nezaměstnanost, berou tedy životní prostředí hodně ze široka, a menší dopravu (je jim líto nevyužitých silnic?). To už by se snad mohli místo toho radovat, že lidé budou moci mít nějakou pěknější (a zdravější) práci.
Zatímco Návrh samotný je sice zavádějící, ale v horizontu několika nejbližších let uvádí řadu potřebných a správných kroků, Posouzení je plytké, matoucí a v nejlepším případě bezcenné.
v Brně 7. listopadu 1999,
Ekologický institut Veronica
(www.veronica.cz),
Jan Hollan
(http://astro.sci.muni.cz/pub/hollan/)