Culann Patera, jeden z nejbarevnějších vulkánů nacházejících se na
měsíci Io je zachycen na následujícím levém obrázku. Záběr je složen z
nejlepších barevných snímků s vysokým rozlišením, které získala kosmická sonda
NASA Galileo. Byl vytvořen ze snímků exponovaných přes červený, zelený a
fialový filtr kamerou na sondě Galileo a pro další vylepšení barevného podání
byl zpracován v pozemských laboratořích. Dosahuje rozlišení kolem 200m na
pixel. Sever na snímku je nahoře.
Na barevné mozaice vidíme složité vztahy mezi difúzní červenou
usazeninou, ztuhlejší zelenou usazeninou a různě barevnými proudy žhavé lávy.
Střední kaldera Culanns (nad a vpravo od centra) je také velmi nepravidelná, s
obroušenými okraji a zeleně zabarvenými patry.
Do kaldery na všechny strany se rozlévá láva. Tmavě červená, zakřivená
čára, která se táhne od severozápadu po jihozápadní cíp kaldery může značit
hranici krusty na lávě, která vytváří jakési potrubí, kterým proudí tmavá (a
horká) silikátová láva severozápadním směrem. Neobvykle tmavá červená láva u
severovýchodního okraje kaldery může být proudem síry nebo silikátu, jejíž
povrch byl modifikován. Difúzní červený materiál kolem kaldery je patrně
usazenina síry pocházející z plynového vějíře.
Sama kaldera Culanns a několik lávových toků táhnoucích se z kaldery
vypadá jako by bylo natřeno ještě zelenými materiály. Zelený materiál lze také
spatřit v kaldeře vpravo dole, v oblasti zvané Tohil Patera. Zelený materiál
často vyostřuje okraje a zdá se, že je usazen na jednotlivých patrech a tmavé
lávě. Vědci týmu Galileo zkoumají, zda zelený materiál pochází od sirných
materiálů nebo spíše od silikátové lávy. Tento snímek byl pořízen 25. listopadu
1999, během 25 obletu Galileo kolem Io ze vzdálenosti 20000 km.
Kosmická sonda Galileo získala také pravý snímek, na kterém je
zachycena erupce vulkánu přímo v akci. Vulkán se nachází na Jupiterově měsíci
Io a snímek byl pořízen 25. 11. 1999. Záběr zachycuje oblast Tvashtar Catena,
řetězec kalder, ve vylepšených barvách a je kombinací barevných snímků z nízkým
rozlišením (1.3 km na pixel) získanými 3. července 1999 se snímky s mnohem
vyšším rozlišením (180m na pixel), původně černobílými, které byly získány v
listopadu. Roztavená láva je tak horká a tudíž tak jasná, že přeexponovala
obrazové elementy kamery na Galileu (původní snímek je vložen v pravém dolním
rohu). Jasná láva na barevném snímku cloní (resp. řetěz lávových fontán)
povrchové lávové toky. Vědci týmu Galileo s využitím znalosti jak se kamera při
saturaci chová tyto lávové toky zpětně ze snímku zrekonstruovali. Zdá se, že
láva vytváří fontány, které stříkají materiál až do výšky 1.5 km nad povrch.
Nejtmavší lávové toky pravděpodobně odpovídají nejmladším případům.
Zakřivená kaldera uprostřed snímku tvoří téměř uzavřené oko o výšce 1
km. Oblasti na oku jsou zaoblené, což je typické pro erozní proces zvaný
"sapping". K tomuto dochází v případě, že tekutina uniká ze základny
útesu a horní vrstvy materiálu se bortí. Na Zemi proces "sapping"
vzniká např. při jarním tání. Podobné jevy pozorujeme i na Marsu a jsou jedním
z klíčových svědectví o tom, že v minulosti na povrchu Marsu tekla voda. V
případě Io se zdá, že tekutinou je oxid síry, který se může téměř neustále
vypařovat protože jakmile se dostane úplně k povrchu měsíce, přechází do vakua.
Sever je na snímku nahoře a Slunce povrch osvětluje od spodního levého
okraje. ČB snímek z vysokým rozlišením byl pořízen ze vzdálenosti 17 000 km.
(podle informací
JPL z 18. 5. 2000 přeložil DH)