GALILEO OBJEVIL OBROVSKE ZELEZNE JADRO NA MESICI IO



Douglas Isbell, Headquarters, Washington, DC (Tel.: 202/358-1753)
Mary Beth Murrill, Jet Propulsion Laboratory, Pasadena, CA (Tel.: 818/354-5011)


Sonda Galileo zjistila, ze Jupieruv vulkanicky mesic Io ma obrovske zelezne jadro, ktere meri az polovinu prumeru samotneho mesice. Objev vedci oznamili v casopise Science z 3. 5. 1996.

Kosmicka sonda take detekovala velkou "diru" v magnetickem poli Jupitera, nachazejici se v blizkosti mesice Io. Toto zjisteni vede vedce ke spekulacim, zda mesic Io ma sve vlastni magneticke pole ci nikoli. Pokud ano, tak to bude prvni znamy pripad, kdy mesic obihajici kolem planety bude mit vlastni magneticke pole.

Podle Dr. Torrence Johnsona z NASA Jet Propulsion Laboratory (JPL), Pasadena, CA, ktery je vedeckym pracovnikem projektu Galileo tyto nove zjistene charakteristiky mesice Io maji souvislost s tim, ze Io je stale stlacovan a deformovan mohutnym gravitacnim polem planety Jupiter. Io je geologicky nejaktivnejsi teleso ve Slunecni soustave a prestoze je mensi nez tretina Zeme produkuje dvakrat vice tepla jako Zeme.

"Obrovske gravitacni pole Jupitera tvar Io deformuje stejnym mechanismem, jaky na Zemi zvysuje hladiny oceanu - slapove sily od Slunce a Mesice," rika Johnson.V konecnem vysledku je Io stlacovan jako gumovy mic. Tlaky, ktere timto mechanizmem vznikaji ohrivaji a tavi horniny na povrchu Io, coz pozorujeme ve forme vulkanu a lavovych proudu, nachazejicich se po celem povrchu. Okolni teren vulkanu je zalevan oxidem siry.

Velke a huste jadro mesice Io vedci objevili v datech sondy, ktere byly ziskany pri pruletu kolem tohoto mesice 7. 12. 1995. Sonda v te dobe vstupovala na obeznou drahu kolem planety Jupiter. Presne mereni radiovach signalu od sondy ukazalo, ze gravitacni efekty gravitacniho pole mesice Io zapricinily male odchylky od trajektorie Galilea.

Podle techto dat vedci tymu Galileo urcili, ze struktura Io se sklada ze dvou vrstev. Podle Dr. Johna Andersona, vedouciho tymu pracovniku zabyvajicich se nebeskou mechanikou a hlavniho autora clanku publikovaneho v Science je v centru Io kovove jadro, pravdepodobne ze zeleza a sulfidu zelezneho o polomeru 896 km. Jadro je "obaleno" do plaste z roztavenych hornin a krusty. Pravdepodobne vzniklo ohrevem nitra mesice bud v dobach, kdy byl formovan, nebo jako vysledek nekoneceneho ohrevu od vulkanu.

Vedci se take pokousi urcit pricinu diry v magnetickem poli Jupitera, ktera byla objevena pri tesnem pruletu sondy kolem Io. Dr. Johnson rika, "Misto toho aby se magneticke pole priblizujiciho se Jupiteru stale zvysovalo, jeho intenzita najednou o 30 procent poklesla".

"Je to udivujici vysledek a uplne neocekavany," rika Dr. Margareta Kivelsonova z Kalifornske university (Los Angeles), ktera vede tym zabyvajici se magnetickymi poli. Nyni provadime predbeznou analyzu techto dat a pripravujeme publikaci vysledku.

"Data naznacuji, ze kolem Io neco je - pravdepodobne magneticke pole, ktere si sam Io kolem sebe vytvari - a to potom take vytvari bublinu nebo diru v mnohem silnejsim magnetickem poli obri planety Jupiter," rika Dr. Kivelsonova. "Stale nam ale neni jasne jako muze Io vytvorit tak velkou a rozsahlou magnetickou diru.

Mozne vysvetleni tohoto jevu bude az po vyhodnoceni dat ze vsech vedeckych pristroju na palube Galilea, rika Dr. Johnson. "Netrpelive cekame na odvysilani dat z magnetosferickych mereni z pruletu kolem Io. Predpokladame, ze podle nich rozlustime tuto hadanku," dale dodava. Data ulozena na palube sondy budou k Zemi odvysilana v cervnu nebo cervenci.

Jestlize analyza techto dat nakonec ukaze, ze Io ma vlastni magneticke pole, bude to prvni pripad tohoto druhu. Io pak budeme moci priradit k Zemi, Merkuru a vnejsim obrim planetam, telesum, ktere v nasi Slunecni soustave maji vlastni magneticka pole.

Dalsi vyzkumy Galilea behem jeho prosincoveho pruletu kolem Io ukazaly, ze Io je s nejvetsi pravdepodobnosti zdrojem velmi rychlych prachovych proudu, tahnoucich se miliony km od Jupitera.

V roce 1994 prachovy detektor Galilea zacal registrovat silnejsi prachove proudy nez drive objevila sonda Ulysses. Pri priblizovani k Jupiteru prachove detektory sondy zaznamenavaly vice a vice castic. Pri pruletu nejdelsim a nejintenzivnejsim meziplanetarnim prachovym proudem byla registrovana maximalni hodnota 20000 dopadu za den.

Castice se pohybuji rychlostmi 50 az 100 km/s smerem od Jupiteru. Jejich rychlost je tedy dostatecna k tomu, aby opustily slunecni soustavu. Dopady castic prachu na detektor pokracovaly az do doby kdy Galileo proletl kolem Io - potom ustaly, rika Dr. Eberhard Grun z Nemeckeho Max Planck Institutu v Heidelbergu, vedouci vyzkumneho tymu experimentu s prachovym detektorem.

"Moje predbezna interpretace techto pozorovani je, ze zdrojem prachovych proudu od Jupitera je Io," rika Grun.

Jedna z teorii navrzena po letu kosmicke sondy Voyager koncem sedmdesatych let je, ze prachove castice emitovane z vulkanu Io mohou byt elektricky nabite. Jupiterovo rotujici magneticke pole je pak vymete pryc od planety. Nedavne modifikace teto teorie ukazuji, ze prach je nasledne urychlovan v magnetosfere a vysokou rychlosti odleta pryc a pak vytvari prachove proudy.

Dalsi tesne priblizeni k Jupiterove mesici nastane 27. cervna, kdy sonda proletne 850 km nad povrchem Ganymeda. Je to nejvetsi mesic ve slunecni soustave - je vetsi nez Merkur. Galileo se behem sve dvoulete mise na obezne draze kolem Jupitera opakovane priblizi k mesicum Ganymed, Callisto a Europa.

Sonda Galileo byla vypustena z paluby raketoplanu Atlantis 18. rijna 1989. Mise je rizena JPL za NASA Uradem pro vesmirnou vedu se sidlem ve Washingtonu.