Vstup pro editory:
Vstup pro členy EAI
EAI E-MAIL VIDEOGALERIE ASTRO-FOTOGALERIE FOTOGALERIE PŘEDPLATNÉ KONTAKTY
Sdružení astronomů amaterů a profesionalů, kteří mají zájem o novinky v astronomii.(více...)

Expresní astronomické informace

Vyhledávání:

13.12.2017, 06:42 CET
Juliánské datum: 2458100.74
Brno - soumrak (9° ↓): 15h 55m UT
Brno - svítání (9° ↓): 5h 40m UT
Max.délka pozorování: 13.8 hod.
Novinky z astronomie
Dalekohled HST
Novinky z kosmonautiky
Komety a asteroidy
Stelární astronomie
X-ray astronomie

Východy a západy pro Brno v UT

(↑ 01:23) Měsíc (↓ 12:49)

Stáří (dny): 24.7

(↑ 06:45) Slunce (↓ 14:51)

Foto: SOHO

  Webcam

CHMI aktuální počasí:
Mt Pa#2 ** Hradec Králové


ARCHÍV ČLÁNKŮ
(do r. 2003)

Hlavní stránka Astronomie X-ray Astronomie Kosmonautika Komety, asteroidy Dalekohled HST Sonda Galileo Sonda NEAR
POZOROVÁNÍ
CCD pozorování, Brno CCD DATEL Monte Pa #2 - info Hradec Králové - Martin Lehký Astro technika
Doporučujeme

Nejbližší zatmění Slunce a Měsíce
Astrofoto archiv - Halleyova kometa 1985/1986 Kometa Hale-Bopp Kometa Ikeya-Zhang
Zajímavé linky Eva Neureiterová
Komety,Meteory a další ČAS

JAKÁ BYLA EXPEDICE StarChile 2010

Martin Lehký, Hradec Králové

Sopka Licancabur na dohled ze základny Atacama Lodge v Chile. Foto: D. Hanžl.HC DSO je zkratka neformálního sdružení HardCore Deep-Sky Observers. Skupiny nadšenců, kteří se věnují praktické astronomii s důrazem na pozorování ve vynikajících podmínkách. Hledání skutečně tmavé oblohy začalo před více než pěti lety expedicí StarTatry2005 a od té doby se uskutečnilo několik výprav po celé Evropě. Vzhledem k světelnému znečištění starého kontinentu a touze nalezení skutečně ideálních podmínek se další cesty ubíraly do vzdálenějších končin. Nejprve na Kanárské ostrovy a nakonec i přes oceán do hornaté Chile. Přičemž nejlepší z lokalit se dočkaly repríz.

Druhé výpravy do Chile, která se uskutečnila mezi 2. a 25. dubnem 2010, se zúčastnilo 7 členů HC DSO. Česká a Slovenská část výpravy, Myzer, Dalibor, Makalaki, Borgcube, mpe a Paaja se sešla na letišti ve Vídni a při přestupu na transatlantický let v Madridu se k ní připojil Janek, který přiletěl z Irska. Společně jsme pak zamířili do země pro astronomy zaslíbené. Během letu ze Santiaga de Chile do Calamy, s mezipřistáním v La Sereně, jsme mohli z ptačí perspektivy na vlastní oči obdivovat slovutné observatoře. Andské vrcholky pod námi zdobily bělostné stavby Gemini South, Cerro Tololo, La Silla, Las Campanas a Paranal. Bylo to skutečně úchvatné přivítání.
Kráter Monturaqui v Chile. Foto: D. Hanžl.Ranní hvězdná obloha se sloupem zodiakálního světla v Atacamě. Foto: D. Hanžl.
Přistáním v Calamě naše cesta zdaleka nekončila, v půjčovně u letiště jsme vyzvedli dvě zarezervovaná terénní auta a vyrazili po jedné z mála asfaltových cest napříč pouští. Jeli jsme již za tmy, a proto jsme nemohli příliš obdivovat zvlněnou krajinu. Společnost nám dělala jen silnice, která střídala zatáčky s téměř nekonečnými rovinami, které vynikly díky světlům protijedoucích aut. Jako šňůra zářících perel ukazovaly v naprosté pouštní tmě směr a dávaly tušit, jaká nás čeká cesta. Po třech hodinách a překonání dvou výškových bodů jsme začali konečně strměji klesat, což bylo znamení, že se blížíme k cíli. Projeli jsme vesničkou San Pedro de Atacama, místním turistickým centrem, a po zhruba deseti kilometrech jsme odbočili ze silnice k soukromé hvězdárně SPACE Atacama Lodge (68º 10' 45.29" W, 22º 57' 12.94" S, 2422 m.n.m.), která se pro naši Česko-Slovensko-Irskou expedici stala dočasným domovem.

SPACE Atacama Lodge se nachází na severním okraji obrovské solné pláně Salar de Atacama z východní strany lemované mohutným hřebenem And, který zdobí velké množství sopečných vrcholků. Králem je bezpochyby monumentální, téměř dokonalý sopečný kužel nesoucí jméno Licancabur (5 920 m.n.m.). Svůj půvab má ovšem i nedaleký Lascar (5 592 m.n.m), který pokojně vypouští řídký tmavý kouř, obzvláště dobře viditelný při svítání.

Hvězdárnu vlastní Alain Maury, známý bývalý profesionální astronom, který za svého působení na observatořích objevil celou řadu malých planetek a také několik komet. V současnosti je na volné noze a z astronomie se stala živnost. V nedalekém San Pedru má svoji kancelář, kde nabízí turistům AstroTours po jižní obloze. Zcela určitě těží z místních podmínek, neboť Salar de Atacama je jedno z nejsušších míst na světě a obloha je téměř stále jasná. Každý večer kolem desáté přijíždí před jeho dům autobus s návštěvníky, které seznamuje se souhvězdími a následně jim ukazuje zajímavé deep-sky objekty. Paleta dalekohledů umístěných na vybetonované ploše pod širým nebem je vskutku velmi široká a obsahuje i poměrně velké reflektory na dobsonově montáži s průměrem primárního zrcadla 40 a 60 cm. Dalším významným zdrojem příjmu je pronájem místa, budování a provoz vzdáleně řízených dalekohledů. Kolem jeho domu se nachází domečky s odsuvnou střechou a několik malých kopulí. V nich má například skupina Kanaďanů své dalekohledy, které ovládají přes internet z domu. Alain se stará pouze o technickou podporu v případě potíží, osobně nebo prostřednictvím svého zaměstnance. Nové betonové plošky a formy pro výrobu laminátových skořepin kopulí více než naznačují, že podnikatelský duch se dál rozvíjí a automatizovaných dalekohledů bude přibývat. Možná by tam jednou mohla mít i svůj dalekohled naše ASHK. Třetím zdrojem příjmu je poskytování ubytování a zázemí pro amatérské astronomy. Služba, kterou jsme využili.
SPACE Atacama Lodge se stala naší základnou, ze které jsme téměř každý den vyráželi na menší či větší výpravy do okolí. Naše první cesta vedla kousek za San Pedro, kde se nachází jedna z mála připomínek původních obyvatelů pouště Atacama. Kdysi spanilou Inckou vesnici a pevnost Pukara de Quitor dnes již připomínají jen rozvaliny základů obydlí. Ovšem úžasný výhled na malou zelenou oázu a na bělostnou solnou pláň táhnoucí se desítky a desítky kilometrů na obzor a to vše pod hřebenem And s majestátným Licancaburem zůstal až do dnešních dnů. Naopak nejmodernější velestopu člověka v krajině jsme navštívili nedaleko Calamy, kde se nachází Chuquicamata, jeden z největších měděných dolů v zemi.

V rámci exkurze nás provedli opuštěným hornickým městečkem, kolonií prostých obydlí připomínající koncentrační tábor, i honosným náměstíčkem s velkými dřevěnými domy, školou a kostelem. Jedna z budov skrývá muzeum připomínající více než staletou historii města, od dob rozkvětu, až po povinné vystěhování všech obyvatel, z důvodu velké koncentrace prachových částic v ovzduší.

Muzeum přibližuje návštěvníkům také historii povrchového dolu a současnou technologii zpracování měděné rudy. Vyvrcholením prohlídky Chuquicamaty byla cesta na vyhlídkovou plošinu, ze které se nám otevřel nevídaný prašný pohled na gigantický terasovitý trychtýř v zemi o rozměru přibližně 4 x 3 km. Po usilovném soustředění pak bylo možné u samotného dna v hloubce 840 metrů spatřit těžící stroje a nakladače plnící obrovské auta Liebherr T282, které pak s nákladem až 360 tun stoupali pomaličku po terasách vzhůru.

Další cesty za poznáním vedly do překrásné přírody. Salar de Atacama se může na první pohled zdát mrtvou plání, ale bílá poušť skrývá několik malebných lagun. Některé jsou volně přístupné a je možné se v nich vykoupat. Nebo si jen lehnout na solí nasycenou vodu a odpočívat. Některé větší salarské laguny jako Chaxa nebo vzdálenější horská Miscanti jsou pak součástí Los Flamencos National Reserve, domovem plameňáků a vodního ptactva.

Za vodou vedla také jedna z náročnějších cest. Jednoho časného jitra jsme se nechali zlákat návštěvou Geiseres del Tatio. Vyrazili jsme ještě za tmy a uháněli téměř sto kilometrů po prašné roletě vzhůru do hor, abychom byli na místě před východem Slunce. Geiseres del Tatio je jedno z nejvýše položených polí gejzírů na světě, a co do počtu gejzírů je největší na jižní polokouli a třetí největší na světě. Pole se nachází ve výšce přibližně 4200 m.n.m. a maxima své aktivity v denním cyklu dosahuje právě ráno, kdy se teplota po mrazivé noci začne blížit nule. Navíc v momentě, kdy se Slunce přehoupne přes vrcholky andských velikánů a svými paprsky zalije údolíčko, naskytne se nesčetně fotogenických scenérií. Výhodou je volný pohyb po gejzírovém poli. Člověk jen musí být opatrný, dívat se pod sebe a zbytečně neběhat a neskákat, aby se nepropadl nebo nezranil. Krusta mezi gejzíry může být místy poměrně tenká a navíc hrozí opaření vařící vodou nebo naopak uklouznutí na ledu, neboť odtékající horká voda postupně chladne a místy zamrzá. Přesto je procházka mezi množstvím bublajících a syčících tůněk a gejzírků úchvatná. Výškou sice nijak neoslňují, průměrně mají jen pár centimetrů a velice zřídka dosahují metru, díky nízké okolní teplotě se však nad nimi vytváří mohutné sloupy páry stoupající desítky metrů nad údolí.

Nejen Geiseres del Tatio jsou důkazem probíhající geotermální a vulkanické aktivity v oblasti. Při zpáteční cestě jsme mohli obdivovat krásný dřímající vulkán, ze kterého v pěti místech pod vrcholem stoupal čistě bílý dým. Jeho jméno se nám sice nepodařilo zjistit, ale stal se inspirací pro jednu z dalších cest. Být v Andách a nevylézt ani na jeden vrchol by bylo stejné jako být u moře a za celý pobyt se ani jednou nevykoupat. Vzhledem k vybavení a časovým možnostem jsme vybrali lehce dostupný vyhaslý vulkán Cerro Toco.

Výprava začala velmi táhlým třiceti-kilometrovým stoupáním, po přímé cestě bez zbytečných zatáček, která se jak černá nitka zvedá ze San Pedra de Atacama do průsmyku k Bolívijské hranici a pokračuje do nedaleké Argentiny. Po silnici jsme vystoupali téměř o dva kilometry nad Salar de Atacama a další necelý kilometr jsme zdolali prašnou cestou, která se stále zmenšovala a zmenšovala, až na úpatí jednoho z vrcholků Cerro Toco zmizela a změnila se v pěšinu. Byli jsme docela rádi, že jsme v pořádku dorazili na místo. Auto už sotva jelo a také posádka začala pociťovat lehký nedostatek kyslíku. Jet nad velkými srázy lehce omámený nebylo zcela bezpečné. Přitom to byl teprve začátek nevšedních zážitků.

Bez jakékoli aklimatizace jsme se během relativně krátké doby ocitli ve výšce 5200 m.n.m. a zátěží pro organizmus byla bezpochyby i poměrně slušná změna teploty. Dole na Salaru bylo příjemných 35º C a v místě, kde jsme vystoupili z auta bylo jen 5º C a navíc foukal silný nárazový vítr, odhadem až 100 km/h, který pocitovou teplotu srážel ještě mnohem níž. Místy bylo i trochu sněhu, maličké ostrůvky schované za kameny a v prohlubních. Nafoukaný byl také v úzké pěšince, takže už z dálky bylo vidět kudy vede cesta na vrchol. Což byla výhoda, ale na druhou stranu bílá klikatící se stopa působila lehce depresivně, ukazujíc co nás ještě čeká. Od auta jsme museli zdolat vzdálenost asi dva až tři kilometry a překonat čtyři sta výškových metrů. Šli jsme velmi zvolna a statečně bojovali s podmínkami. Osobně jsem nikdy nic podobného nezažil.

Pár kroků se rovnalo sprintu na sto metrů. Nestíhal jsem dýchat a několikrát jsem si musel sednout a trochu se srovnat. Ke všemu mě neuvěřitelně bolela hlava, a zdálo se, že každým okamžikem pukne a cítil jsem se, jako bych právě vypil alespoň dvě lahve šampaňského. Hlava se motala jako opilému a vidění bylo lehce rozmazané. Nebyl jsem si jist ani barvou oblaků, některé se zdály být bílé, jiné červené nebo žluté. Příliš mi nevadil ani zápach síry, když jsme šli přes žlutobílé sirné pole. Dýchal jsem naplno a zhluboka a byl rád za každý doušek kyslíku. Skutečně mnoho zvláštních pocitů jsem zažil během výstupu. Odměna, ale určitě stála za to.

Po dobytí vrcholku se z výšky 5604 m.n.m. otevřel úžasný a těžko popsatelný výhled do krajiny. Na severu se pod námi v průsmyku táhla silnice, po které jsme přijeli a nad ní se zvedal majestátný Licancabur a sousední Cerro Juriques, na jehož úbočí se modrala Laguna Blanca ležící již v Bolívii. Na západě byla v dálce vidět bělostná nížina – Salar de Atacama. Východ pak zdobilo panorama vzdálených Andských velikánů Bolívie a Argentiny a na jih se rozprostíral hřeben Chilských And ozdobený několika úžasnými vrcholy. Během výstupu jsme si také mohli z nadhledu znovu připomenout, že jsme v zemi pro astronomy zaslíbené. Na jih od Cerro Toco bylo na planině mezi horami vidět několik bělostných skvrn – staveniště projektu ALMA (Atacama Large Millimeter Array).

S astronomickou stopou jsme se setkali i na samotném Cerro Toco. Při zpáteční cestě jsme na úbočí pod vrcholem navštívili ACT (Atacama Cosmology Telescope). Velký trychtýř skrývající šestimetrové primární zrcadlo. Také zbývající dvě výpravy měly co do činění s astronomií. Někteří z nás se vydali na observatoř Paranal a dobrodružnější povahy vyrazili do pouště hledat jediný chilský meteorický kráter Monturaqui.

Při plánování této cesty nám byl radou nápomocen Alain Maury, který jej před několika lety navštívil. Zkontrolovali jsme vybavení auta, především náhradní kolo a nářadí, vše bylo k naší spokojenosti, tak jak má být. Do lékárničky jsme také vkládali velké naděje, ale po otevření jsme zjistili, že obsahuje pouze špunty do uší a tyčku s vatičkou. Nu, což. Sbalili jsme teplé oblečení, pro případ přenocování v poušti, jídlo pití na tři dny a se slovy, že pokud se do noci nevrátíme, aby se nás někdo vydal hledat, jsme se časně ráno vydali na cestu.

Přesně podle instrukcí Alaina jsme jeli podél Salaru na jih, nejdříve po krásné asfaltce, po horší asfaltce, po hliněné cestě a před poslední neobydlenou oázou Tilomonte jsme zahnuly do prava na roletu a mířili k strmé stěně ohraničující jižní okraj Salaru. Několik kilometrů jsme jeli podél této stěny, až na jednom místě se cesta klikatě strmě zvedla a vyvedla nás nahoru. Pokračovali jsme kamenitou pouští dokud jsme nenarazili na velmi důležitý orientační bod. Vedení vysokého napětí z Argentiny do přístavního města Antofagasta.

Zde jsme se napojili na servisní cestu energetiků a vydali se počítat sloupy. Cesta stoupala, vlnila se, klikatila se a připravila si několik menších strží, ve kterých jsme otestovali naše terénní auto. Úspěšně! Po několika náročných kilometrech jsme pak našli dlouho očekávaný sloup s číslem 78. Další důležitý bod cesty. U tohoto sloupu jsme odbočili doprava a rozjeli se do volné pouště. Naštěstí čas od času někdo kráter navštíví a zanechá po sobě stopu. Drželi jsme se tedy slabě patrných otisků pneumatik a s GPS v ruce odpočítávali posledních pár kilometrů. Jeli jsme mírně zvlněnou plání, až se před námi otevřel pohled na velkou díru v zemi, meteorický kráter Monturaqui. Průměr má přibližně 360x380 m, hloubku 34 m a jeho stáří se odhaduje na 500 až 780 tisíc let. Podle matematických modelů byla impaktorem zřejmě malá planetka o průměru ~ 15 m, která vstoupila do atmosféry rychlostí přes 17 km/s a dopadla pod úhlem ~ 41°. Materiál byl vyvržen do vzdálenosti až 11,5 km a prach až do vzdálenosti 23,6 km. Vzhledem ke skutečnosti, že místo dopadu je vulkanického původu, bohaté na hematit a nachází se ve velmi suché oblasti modelované především větrnou erozí, je kráter díky mnoha podobnostem často srovnáván s marsovskými krátery Meridiani a Bonneville.

Při naší návštěvě jsme zaparkovali na jižním valu kráteru a podnikli okružní procházku, při které jsme sbírali vzorky hornin. Na východním svahu je vykopaná stará sonda a materiál na hromadách v okolí jednoznačně napovídá, že se v podloží nachází hrubozrnný granit. Na povrchu valů jsou pak zvonivé úlomky ignimbritu (slepence sopečného popela, pemzy a kamenných úlomků sopečného původu). V některých horninách na východním až severovýchodním valu jsme našli šupinky ryzí mědi a s pomocí magnetu jsme v těchto částech také hledali uvolněná černá zrníčka magnetitu. Největší úlovek jsme, ale objevili na severní a za severní částí valu. Zde se nachází úlomky impaktitu. Poměrně těžké horniny s velkým množstvím kulatých dutinek, které přesně podle literatury jsou ze 70% prázdné a ze 30% vyplněné oxidy železa (magnetitu, hematitu, limonitu) a vzácně také Fe-Ni, kovem pocházejícím zřejmě ze samotného impaktoru. Podle analýzy právě těchto vyplněných dutinek, je pravděpodobné, že se jednalo o železný meteorit ze skupiny oktaedritů.

Nejen výlety po okolí, ale i astronomické cíle naší expedice byly rozličné. Věnovali jsme se vizuálnímu pozorování deep-sky objektů a komet, fotografování oblohy širokoúhlými objektivy a také CCD fotometrii.

Pozorovací podmínky byly po celou dobu úžasné. I přes nadcházející podzim bylo skoro stále jasno, a pokud se přes den objevila oblačnost, většinou po soumraku zmizela. Výjimkou byly pouze dvě noci, kdy bylo oblačno až do svítání. Pro světelně znečištěného Evropana to byl značně nezvyklý až strašidelný pohled. Neboť oblaka byla naprosto černá a neviditelná a jejich přítomnost prozrazovaly jen prázdné oblasti na obloze – díry bez hvězd.

Za bezměsíčné noci přesahovala MHV v zenitu 8 mag. a musím přiznat, že tolik hvězd při pohledu prostým okem jsem ještě nikdy v životě neviděl. Obloha byla úžasně tmavá a bez větších obtíží byl dobře patrný i protisvit a mosty táhnoucí se od kuželů zvířetníkového světla. Nechce se ani věřit, že tak slabé úkazy byly v minulosti pravidelně pozorovatelné i z naší vlasti. Mimochodem objevitelem protisvitu a mostů byl dánský hvězdář Theodor J. Ch. A. Brorsen, který v roce 1854 publikoval výsledky svých pozorování učiněných na soukromé hvězdárně barona Johna Parishe v Senftenbergu – Žamberku ve Východních Čechách.

Chilská večerní obloha nabízela mnoho nevšedních pohledů. Vysoko nad obzorem se nacházel Sírius, nedaleko mu sekundoval o trochu slabší Canopus, převrácený Velký vůz s kolečkama nahoru ležel na hřebeni And, nad východem stoupal Centaurus s překrásným Jižním Křížem a nad jihem se během noci otáčela kolem souhvězdí Oktantu dvojice Magellanových oblaků. Nejpůsobivější pohled na oblohu se však naskýtal až nad ránem, kdy se k zenitu blížil Štír, Střelec a nejjasnější část Mléčné dráhy. Směrem k centru naší Galaxie se nachází téměř neskutečné množství hvězd protkané jasnými a temnými mlhovinami, které společně utváří fascinující útvar, v jehož záři se ztrácí a šedne i oblak ve Štítu, jedno z nejjasnějších míst Mléčné dráhy viditelné z našich zeměpisných šířek. Navíc byla ranní scenérie umocněná mohutným kuželem zvířetníkového světla, který špičkou sahal až k zenitu, protínal Mléčnou dráhu a slabým mostem pokračoval k protisvitu, dokreslujíc tak na obloze velké písmeno X.
Co se týká samotného pozorování, spolu s Daliborem Hanžlem jsem se věnoval především odbornému programu – CCD fotometrii zákrytových proměnných hvězd. Přes oceán se nám podařilo dostat poměrně slušnou výbavu, zabírající prakticky celý váhový limit obou hlavních a příručních zavazadel. Paralaktickou montáž CG-5 naváděnou počítačem, reflektor 0,20-m f/4 a CCD kameru SBIG ST-8 se sadou standardních BVRI filtrů (zorné pole 59' x 39' a 2.3" x 2.3" / 1 px). Sestava pracovala prakticky bezchybně po celou dobu a ze 17 jasných nocí jsme v 15-ti pozorovali. Obtíže nastaly až těsně před koncem expedice, kdy záhadně odešla řídící elektronika motoru v rektascenzi. Avšak díky improvizaci na dané téma ani v posledních dvou nocích technika nestála, jen se změnil pozorovací program a sledovali jsme hvězdu EN Oct, nacházející se kousek od jižního pólu. Montáž tak bez pohonu udržela i při 60-ti sekundové expozici hvězdné pole krásně ostré. Jinak hlavním cílem výpravy bylo pořízení celé fázové křivky excentrické zákrytové proměnné GM Nor. Dále jsme měřili V775 Cen, V777 Cen, V901 Cen, ASAS J155227-5500.6 Nor a AO Vel. Celkem jsme tedy sledovali 7 hvězd a získali 49 okamžiků minim. Vedlejším produktem se stal objev čtyř nových zákrytových proměnných hvězd typu EW, u kterých se nám podařilo získat 40 okamžiků minim. Všechna měření budou postupně publikována v Open European Journal on Variable Stars, případně v dalších odborných recenzovaných časopisech.

Přehled výsledků, včetně světelných křivek je volně k nahlédnutí na
http://astro.sci.muni.cz/lehky/expedition/starchile2010/starchile2010.html
CCD snímky byly pořízeny pomocí SBIG CCDSoft V5.00 a následně zpracovány softwarem C-Munipack V1.1.26. Poděkování patří Dr. Marku Wolfovi z Astronomického Ústavu Karlovy Univertzity v Praze za zapůjčení CCD kamery ST8, Sekci proměnných hvězd a exoplanet České astronomické společnosti za zapůjčení montáže CG-5 a Astronomické společnosti v Hradci Králové za zapůjčení starého notebooku s paralelním portem pro připojení kamery.

V775 Cen / 2 noce / 5,1 h / VRI / 2 minima (6)
V777 Cen / 3 noce / 18,5 h / VRI / 1 minimum (3)
V901 Cen / 3 noce / 18,5 h / VRI / 4 minim (12)
GM Nor / 9 nocí / 46,5 h / VR / 2 minim (4)
EN Oct / 2 noce / 20,8 h / VRI / 5 minim (12)
AO Vel / 3 noce / 14,1 h / VRI / 0 minim (0)
ASAS J155227-5500.6 Nor / 4 noce / 29 h / VR / 6 minim (12)
ATACAMA1 Nor / 8 nocí / 42,1 h / VR / 9 minim (13)
ATACAMA2 Cen / 3 noce / 18,5 hours / VRI / 6 minim (18)
ATACAMA3 Vel / 3 noce / 14,1 h / VRI / 3 minima (6)
ATACAMA4 Vel / 3 noce / 14,1 hours / VRI / 2 minima (3)

Do Chile jsem si přivezl i malý refraktor 0,08-m f/7 (x19) ED80, se kterým jsem pravidelně pozoroval tři komety. V souhvězdí Panny jsem sledoval 81P/Wild 2, zvláště v druhé půlce noci měla excelentní podmínky, kdy se nacházela poblíž zenitu (15 pozorování; 9,6 -> 9,8 mag.), kometa C/2009 K5 (McNaught) byla na ranní obloze nízko nad severovýchodním obzorem v Labuti a jak stoupala v deklinaci její viditelnost se postupně zhoršovala (15 pozorování; 8,4 -> 8,1 mag.), naopak postupného zlepšování pozorovacích podmínek se po konjunkci se Sluncem dočkala C/2009 R1 (McNaught), pohybovala se souhvězdím Vodnáře a jediným rušivým vlivem při určování průměru a odhadu celkové jasnosti komy bylo mocné zodiakální světlo (10 pozorování; 10,3 -> 9,9 mag.).

Během nocí jsem se také občas věnoval deep-sky objektům a pomocí malého refraktoru podnikal toulky jižní oblohou. Několikrát se naskytla i příležitost pohlédnout vzhůru pomocí 0.40-m reflektoru a musím říci, že třeba při prohlídce známých lahůdek, jako je komplex mlhovin v okolí Eta Carinae, mlhovina Tarantule u Velkého Magellanova oblaku nebo kulová hvězdokupa Omega Centauri, se skutečně tajil dech.

Z mého pohledu tedy dopadla expedice StarChile2010 více než úspěšně. Přivezl jsem si množství nevšedních zážitků z výprav po Atacamské poušti, obdiv mohutným Andským velikánům a víru v existenci skutečně tmavé oblohy. Po dlouhé době jsem si opět užil jižní oblohy a mohl si prohlédnout nevšední deep-sky objekty. Navíc díky mnoha okolnostem se podařilo získat i vědecky hodnotná data z oblasti proměnných hvězd.

Informační zdroje:

+8mag.net [online]. [cit. 2010-08-14]. . dark sky expedition StarChile2010: CCD and visual observations [online]. [cit. 2010-08-14].

. IAG Planetary Geomorphology Working Group: Featured images for March 2009: Impact Craters
on Earth and Mars: Monturaqui and Bonneville [online]. [cit. 2010-08-14].

. Monturaqui Crater (Atacama Desert, Chile) As A Mars Analog: Exploring The Impact Spherule Hypothesis For Meridiani [online]. [cit. 2010-08-14].

. New Age Estimation of the Monturaqui Impact Crater [online]. [cit. 2010-08-14]. <

http://www.bl.physik.uni-muenchen.de/bl_rep/jb2008/p027.pdf>.
SPACE Atacama Lodge [online]. [cit. 2010-08-14].

.

(Martin Lehký, makalaki@astro.sci.muni.cz, 18.08.2010)


Dalibor Hanžl, 31. 08. 2010, 08:37
Další články v kategorii Astronomie :
  •   V PONDĚLÍ 7. SRPNA VEČER VYJDE NAD ČESKÝ OBZOR ČÁSTEČNĚ ZATMĚLÝ ÚPLNĚK
  •   V SOBOTU 11. ÚNORA NASTANE POLOSTÍNOVÉ ZATMĚNÍ MĚSÍCE
  •   Meteorický roj Kvadrantidy zahájí rok 2017 bohatý na astronomické úkazy
  •   SUPERÚPLNĚK 14. LISTOPADU 2016
  •   V PÁTEK 16. ZÁŘÍ NASTANE POLOSTÍNOVÉ ZATMĚNÍ MĚSÍCE
  •   KDY LETOS NASTANOU MAXIMA METEORICKÉHO ROJE PERSEID?
  •   V PONDĚLÍ 9. KVĚTNA NASTANE VZÁCNÝ PŘECHOD MERKURU PŘED SLUNCEM
  •   MEZINÁRODNÍ TÝM VĚDCŮ ZACHYTIL PŘI ZATMĚNÍ SLUNCE NEJOSTŘEJŠÍ LETÍCÍ STÍNY
  •   GEMINIDY MAJÍ VELMI PŘÍZNIVÉ PODMÍNKY, V NOCI NA ÚTERÝ ZAZÁŘÍ PŘES 1000 METEORŮ
  •   NA STÁTNÍ SVÁTEK SV. VÁCLAVA SPATŘÍME ÚPLNÉ ZATMĚNÍ MĚSÍCE
  •   V NOCI ZE 12. NA 13. SRPNA VYVRCHOLÍ METEORICKÝ ROJ PERSEIDY

  • Hlavní zprávy:
  • KOLABUJÍCÍ HVĚZDA DALA VZNIK ČERNÉ DÍŘE
  • MIMOŘÁDNĚ PŘÍZNIVÝ NÁVRAT KOMETY 41P/TUTTLE-GIACOBINI-KRESÁK
  • HST ZACHYTIL HRU STÍNŮ ODHALUJÍCÍ MOŽNOU PLANETU
  • TAJEMNÁ ZÁŘE UMÍRAJÍCÍ HVĚZDY
  • KOSMICKÝ TELESKOP ZACHYTIL STOPY VODNÍCH VÝTRYSKŮ NA JUPITEROVĚ MĚSÍCI EUROPA
  • KOSMICKÝ TELESKOP HST VYFOTOGRAFOVAL POLÁRNÍ ZÁŘE NA JUPITERU
  • KOSMICKÝ TELESKOP ZACHYTIL JETY ROTUJÍCÍ S KOMETOU 252P/LINEAR
  • KOSMICKÝ TELESKOP VYFOTOGRAFOVAL MARS V DOBĚ, KDY BYL ZEMI NEJBLÍŽE
  • HST OBJEVIL REKORDNĚ VZDÁLENOU GALAXII
  • OBŘÍ KOSMICKÉ MRAČNO SE JAKO BUMERANG VRACÍ DO NAŠÍ GALAXIE
  • PRACHOVÉ SPIRÁLY KOLEM MLADÝCH HVĚZD MOHOU VYZRADIT PŘÍTOMNOST MASIVNÍCH PLANET

  • Navštivte naši fotogalerii

    Nejnovější snímek:
    Galaxie NGC 891. Fotografovano: 29. 9. 2017 1h 57m UT

    Tyto stránky jsou optimalizovány pro rozlišení 1024x768 a využívají tyto technologie.

    ISSN 1214-7095, RSS