11. 8. 1999: VÝROČÍ “NAŠEHO” ZATMĚNÍ SLUNCE ANEB POČASÍ BYLO STEJNĚ NEJISTÉ I PO DESETI LETECH
Dalibor Hanžl
Dnes uplynulo právě deset let od nejzajímavějšího úplného zatmění Slunce z hlediska obyvatelů České republiky. Pás totality zatmění tehdy procházel jen kousek od našich hranic přes Anglii, Francii, Německo, Rakousko, Maďarsko, Rumunsko, Turecko, Írán až do Indie. Z našeho území bylo zatmění viditelné jako částečné s velkým procentem zakrytí slunečního kotouče (na jihu kolem Českých Budějovic přes 98%).
Pro mnohé z nás to bylo první úplné zatmění, které jsme v životě spatřili. Výběr pozorovací lokality byl podobně nesnadným úkolem jako při letošním zatmění. Vzpomínám si, že z domovů jsme odjížděli za deštivého počasí a předpověď pro okolní země nebyla o moc lepší. Největší štěstí měli nakonec téměř všichni pozorovatelé, kteří se vydali do oblastí Balatonu v Maďarsku, výjimečně se zatmění některým podařilo vidět z Rakouska či Francie.
Naše výprava se vydala k Maďarsko-Rumunským hranicím, základnu jsme měli ve městě Szeged. Pozorování jsme měli domluvené na místní hvězdárně, ale protože ráno v den zatmění silně pršelo, pustil nám vedoucí hvězdárny alespoň televizi. Jakmile jsme na obrazovce spatřili opalující se turisty ležící na lehátkách u Balatonu, bylo jasné jakým směrem se musíme vydat. Čas do okamžiku úplného zatmění se krátil a my se starou Škodou 120 uháněli místními silnicemi směrem k Balatonu. Szeged a Balaton dělí vzdálenost přes 200km a na tento úsek nám zbývaly asi dvě hodiny.
Přibližně po 100km se před náma na obzoru začal objevovat modrý pruh čistě jasné oblohy. Jakmile jsme jeli stále více severozápadním směrem, pruh jasné oblohy se zvedal a pokrýval stále větší část oblohy. Asi ½ hod před začátkem úplné fáze jsme už museli zastavit a na nejbližším poli začít vybalovat montáže, stativy a fotografické přístroje. Po obloze stále chodila roztrhaná oblačnost a tak jsme s napětím očekávali, jestli nějaký mrak nepřekryje Slunce zrovna v okamžiku totální fáze.
Nakonec se vše k dobrému obrátilo, začalo zatmění a z jeho délky 2m22s jsme měli oblačností rušenou jen asi první třetinu. Tehdejší atmosféru dokumentují některé dobové snímky.
Trochu hůře to s počasím vyšlo během letošního zatmění. Z hlediska dostupnosti se jako nejvýhodnější jevilo pozorovat zatmění z Číny. Kdo však vsadil na Čínu, bylo jeho pozorování znehodnoceno minimálně vysokou oblačností. Kromě toho mnoho lokalit na pásu totality v Číně mělo ještě lokální nízkou oblačnost či zcela zataženou oblohu s deštěm. Čína byla od počátku taková sázka do loterie, protože špatné počasí se tam dalo očekávat jednak v souvislosti s monzunovou sezónou a také v okolí velkých měst bylo velké znečištění smogem.
Také nad Indií visela většinou mračna, když zatmění začínalo. Ale v několika místech se mraky krátce před úplným zatměním rozestoupily. Na Bombaj se ale ve chvíli, kdy zatmění začínalo, snesl silný déš?.
Úplné zatmění začalo nad Indií v 02:53 SELČ a jako poslední bylo ze země vidět na ostrově Nikumaroro v souostroví Kiribati. Skončilo v 06:18 SELČ poté, co kromě Indie přešlo přes Nepál, Barmu, Bangladéš, Bhútán, Čínu, Japonsko a Tichomoří. Částečné zatmění bylo viditelné na většině území Asie.
Jako dobrá volba se ukázala lokalita Enewetak, jeden z Marshallových ostrovů v Tichomoří, kam se vydala např. expedice Prof. Druckmüllera. Mimochodem jedná se o místo, kde v období padesátých let v rámci testování vybuchlo asi 43 jaderných bomb a místo, kde vybuchla první vodíková bomba. V dnešní době je ostrov vyčištěn a znovu osídlen. Vycházel jako oblast s nejlepší předpovědí počasí a délka úplného zatmění tam dosahovala 5m40s. Předpověď se nakonec vyplnila a rozptýlenou oblačností bylo ovlivněno jen asi prvních 30s okamžiku totální fáze.
Brněnské vědce na ostrovech nečekala bůhvíjaká idylka. "Na jedné straně jsou Marshallovy ostrovy plné krásných míst, zejména ke koupání, na straně druhé však obsahují i neuvěřitelné množství šrotu. Navíc na Enewetaku samotném není vůbec nic. Žádná mobilní sí?, žádný internet, žádný obchod, vše se musí dovážet. Dále tam panuje těžko snesitelné vedro a vlhkost," popsal ostrovy Druckmüller pro MF Dnes.
Enewetak je nejseverozápadnějším z Marshallových ostrovů a byl výhodně zvolen také z důvodu dostupnosti. Letištní dráha o délce 2400m zde byla postavena Japonci za druhé světové války a udržována ještě v době, kdy americká armáda na ostrově prováděla nukleární testy (čtyřicátá až padesátá léta minulého století). Od té doby nebyla dráha udržována a kromě jednoho nouzového přistání komerčního letu nebyla pravidelně používána.
Jiné ostrovy vhodné pro pozorování byly velmi špatně dostupné a? už administrativními zákazy (např. Iwo Jima) a nebo byly dostupné pouze lodí či měly jen krátké vzletové dráhy. Dostupnější ostrovy zase ležely mimo centrální linii.
Nezbývá než doufat, že počasí bude lepší příští rok během úplného zatmění třeba nad Tahiti, Mangaie (Cookovy osrovy) či na Velikonočním ostrově.
Obrázek č. 2.: Vlevo nahoře: Koróna během zatmění 11. 8. 1999 fotografovaná přes objektiv Pentacon 4/200 fotoaparátem Praktica MTL5. Vpravo nahoře: Skupinová fotografie pozorovatelů z našeho stanoviště. Vlevo dole: Příprava na zatmění. Vpravo dole: celkový záběr na pozorovací stanoviště. Všehny snímky fotografoval D. Hanžl.
Obrázek č. 3.: Vlevo nahoře: Vnější koróna během úplného zatmění Slunce 22.7.2009. Vpravo nahoře: přistávací dráha na atolu Enewetak. Vlevo dole: Dva krátery jako pozůstatky po testovacích jaderných explozích. Vpravo dole: šrot jako pozůstatek po působení armády na atolu. Všechny snímky fotografoval Brad Templeton (převzato z http://pic.templetons.com/brad/photo/eclipse09/).
Webcam
